Vanishing Point

Slovy Civala - V ruku mistra, i obyčejné jezdění po Americe může mít určitý filosofický nádech, byť už byl nadechnut před téměř 40ti lety. Slovy mými - pastva pro oči, i kdybyste neměli rádi ústřední dvojici (ano, v některých momentech skutečně auto ožívá, ať už svým chováním či ústy vždypřítomného slepého černého moderátora v rádiu, bdící to oko nad posledním kovbojem západu) musí se vám zalíbit dálné krajiny, vařící nekonečná poušť či jen donekonečna táhnoucí se silnice podél telegrafních/elektrických sloupů. Hrátky s kamerou, s chováním ústředního hrdiny Kowalského, s tím, na jaké exotické postavičky na své pouti narazí a jak to nakonec dopadne s těmi radlicemi buldozerů? To už si musíte zjistit sami, až se na tuto perlu let sedmdesátých podíváte. (13.05.2010)

Honička začíná. Rozpálenou silnicí se řítí bílý Dodge Challenger 1970 a my se cestou do Kalifornie dozvídáme příběh o řidiči, který tohohle bílého tygra vede skrze rozpálenou poušť. Doba ve které film vznikl má úžasnou hudbu, nádherné dívky a svět, který teprve začínal být svazován pravidly a nařízeními. VANISHING POINT je hodně osobitě vyprávěný a zároveň hodně originální. Sarafian má navíc úžasný cit pro volbu záběrů a téměř každý pohled na silnici s jedoucím běloušem bere dech. Během filmu jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že si bílý Challenger ročník 70 seženu a (při dnešních cenách benzínu) přestavím na vodík. Pak pojedu kam mě kola povezou. (16.08.2009)

Zručně natočená celovečerní automobilová honička, v níž se mísí uvolněnost a vzdor 60. let s drsností a špinavostí nastupujících 70. let. Sarafianův kultovní snímek nabízí velice jednoduché, ale o to údernější poselství o nespoutanosti a jízdě za svobodou (btw zdejší zmínka o rebelovi bez příčiny je velmi trefná). Bohužel ta dějová monotónnost (zapomeňte na nějakou komplikovanou zápletku, psychologicky propracované postavy, šokující zvraty apod.) začne dříve nebo později trochu nudit... 75 % (24.05.2011)

Tomu, čemu se v sedmdesátých letech říkalo nespoutaný duch svobody a nezávislosti, se dnes označuje jako zkurvený pirát silnic a ožralá smažka za volantem. Dvouhodinový film o chlápkovi, který sedne do auta, narve do sebe všechno, co by v lékárně bez předpisu dostal jen s pistolí a punčochou přes xicht, řídí jako hovado a s policajty v patách jede, jede, jede, jede až dojede, by sváděl k odpadu už podle anotace. Má to ovšem v sobě něco, co by asi nejlépe charakterizoval slogan Marlboro mana, doprovázený chrchláním krvavých hlenů na sněhobílý úbor sestry na plicním: "Come in the land, where the horses ride free." Každý, komu v kapse batikovaného ponča plesniví zbytky trávy, kdo pod těžkým stresem nemilosrdné, hektické doby bojuje s hemoroidy a krizí středního věku a kdo někdy alespoň na chvíli zatoužil na všechno se vysrat, zbourat mantinely a jen tak se zběsile projet v nadupané kraxně, ucítí na patře patinu nostalgie a bude se sám sebe ptát, jestli do tohoto okamžiku udělal něco, co by aspoň trochu stálo zato. (01.07.2011)

Vanishing Point je přesnou ukázkou rozdílu mezi americkou kinematografií 70. let a tou současnou, a přeneseně také mezi 70. léty a současností obecně, to, co bylo dříve symbolem svobody, je dnes vytěsněno politickou korektností a utažením neonormalizačních šroubů. Dozvuky absolutní svobody 60. let, Bezstarostná jízda, kdy čopra nahradil osudově bílý Dodge Challenger, filmové ,,Born to be wild" a všude okolo je jen Dvouproudá asfaltka... Co z tohohle světa dnes zbylo? Poměrně přesnou odpověď dává Eastwoodovo Gran Torino. Už jen nostalgie... (Mimochodem, tenhle subžánr road movie je ryze americký, v Evropě by něco podobného už jen z hlediska dopravní infrastruktury natočit, natož realizovat asi nešlo...) (29.12.2012)