Vanishing Point

Vanishing Point je přesnou ukázkou rozdílu mezi americkou kinematografií 70. let a tou současnou, a přeneseně také mezi 70. léty a současností obecně, to, co bylo dříve symbolem svobody, je dnes vytěsněno politickou korektností a utažením neonormalizačních šroubů. Dozvuky absolutní svobody 60. let, Bezstarostná jízda, kdy čopra nahradil osudově bílý Dodge Challenger, filmové ,,Born to be wild" a všude okolo je jen Dvouproudá asfaltka... Co z tohohle světa dnes zbylo? Poměrně přesnou odpověď dává Eastwoodovo Gran Torino. Už jen nostalgie... (Mimochodem, tenhle subžánr road movie je ryze americký, v Evropě by něco podobného už jen z hlediska dopravní infrastruktury natočit, natož realizovat asi nešlo...) (29.12.2012)

Velmi stylový film o muži, který se rozhodl všem ujet..všem a všemu. Tarantino se nijak zvlášť nestydí za to, že právě tento film mu byl inspirací u Death proof, ale třeba takový Spielberg se svým snímkem Duel (který stojí za prd a premiéru měl koncem stejného roku jako právě Vanishing point) jasně kopíruje, ale tvrdí opak. Tak zasedněte za volant, pusťte si radio KOWalski a užijte si tuto bláznivou jízdu plnou parádních aut, motorek a soulu. (17.08.2008)

Dodge Challenger 1970 se řítí rychlostí vyšší než vysokou z Denveru do San Franciska a za volantem bývalý policista a také bývalý automobilový závodník Kowalski. Policie to nenechá hodlat jen tak... -- Dle všeho kulťák let sedmdesátých s nezaměnitelnýkm puncem své doby. Motivace není důležitá, jde o vzpouru proti autoritám. Nulový obsah se ztrácí pod výtečnou vizuální stránkou - jde především o pastvu pro oči - dynamická kamera, převrácená policejní auta, opuštěné pouštní silnice... Téměř celý film je prakticky jedna velká automobilová honička (ve stylu Mad Max 2) s charizmatickým hlavním hrdinou. Jednohubka, ale velmi chutná... (09.08.2006)

Čtu tady ty vyhoněný komentáře a nemužu uvěřit vlastním očím... další nadhodnocená nudná sračka, kde se jenom jede a má to přes 50 minut nudných záběrů na hipíky, trapnej niga u rádija co pouští to nejhorší ze sedmdesátek místo aby tam pustil něco co se aspon k tý jízdě hodí, tak pouští nějaký bláboly z kostela a brnkající kytaru polomrtvýho hipíka.. hipíku je tu samozřejmě taky hodně a v tu ránu jsem měl jasno jak tuhle hromadu hoven ohodnotit. Nebýt tý pěkný káry a prvních dvaceti minut, který vypadali fakt lákavě dal bych to na bezmilosti na smeták. Stejnej případ mrdka Easy rider. (28.02.2018)

Cítiť trpký koniec hippie ideálov. Nekonečná sloboda v hektickom rytme je už nemožná. Na každom rohu totiž stoja bariéry. Sledovanie sa zostruje. Istí si nemôžte byť ani na púšti. V nej sa izolované ostrovčeky kvetinovej slobody menia na fanatické, uzavreté sekty. Užívajúce si umelecké produkcie len v rámci komunity, neprístupné pre vonkajší svet. Bláznivo uvoľnení DJs nevidia svet okolo. Dokážu síce ešte freneticky a búrlivo zaujať svoju poslucháčsku komunitu. Sú ale čoraz väčším tŕňom v oku malomeštiackych tĺkov, nadšených nenásytnou chuťou udrieť si do farebných a alternatívcov, narušujúcich ich "pohodu". Policajný štát ostrí drápky, nik sa im predsa nebude srať do daných pravidiel a vlády. Krásna nahá jazdkyňa našťastie ešte existuje. Prítulná, povoľná a dráždivá. Nanešťastie už nie na koni v lesnom lone, ale na motorke a v púšti. Hlava netúži po príjemných, opojných snoch a nabudenom myslení z vybraných odrôd trávy. Hlava túži po nonstop bdení, vyvolanom chemickými pilulami. Tie sa stávajú predmetom obchodu aj šialenej stávky. V takomto type opojenia sa človek neopája, ale umára nevyrovnanými traumami z minulosti. Po ktorých zdanlivom vyriešení môže bárs aj zgegnúť. S úsmevom na tvári. (16.02.2021)