Vanishing Point

Nezvratný důkaz, že lze natočit poutavý a nesmírně stylový film jen o tom, jak se nějakej chlápek projíždí Amerikou v nadupaném autě. Po stylové stránce tomu není co vytknout, naopak dnešní filmaři by se na to měli podívat jako na studijní materiál. Film si něco bere z o dva roky starší Bezstarostné jízdy, sám pak byl zřejmě inspirací pro Spielbergův Duel. Poselství filmu je sice křišťálově jasné, ale pokud se člověk naladí na správnou vlnu, tak to stačí. Nechápu, že tenhle masterpiece u nás není známější. Ale vlastně mě to zas tak moc nepřekvapuje. (05.04.2010)

Na tohle dílko je nutno nahlížet optikou sedmdesátých let, nejlépe Lennonkami :-) s ubalenou travkou v ruce a všemu svolnou kočičkou na klíně... Ačkoliv preferuji spíše vůni kerosinu, tahle free ride Amerikou byla úchvatná. Vezmu-li snímek čistě pocitově, tak se jednalo o vizuální orgie. Ten krémový Dodge Challenger R/T Magnum ženoucí se na plný plyn rovnou americkou nějakou tou routeX s oblaky prachu za prdelí musí uhranout každýho chlapa. K tomu dechberoucí záběry na hory v pozadí, nádhernou americkou tmavěmodrou oblohu s načechranými stratokumuly... Cesta osamělého, smutného muže do Friska je lemována nejen jeho flasbacky, ale i drobnými epizodkami, které zažívá cestou. Většina z nich je ve své ujetosti poplatná době a tak můžeme vidět náboženské shromáždění v poušti, lovce chřestýšů, dva silniční zlodějíčky převlečené za homouše, slepého černého spíkra rádia, motorkáře a jeho nahou blondýnku jezdící si na motorce v poušti... Samozřejmě nesmíme zapomenout na muže zákona. Ti v každém zapadákově a na každé křižovatce vyčkávají u svých obrovských policejních křižníků s množstvím houkaček trčících ze střech a se sombréry vraženými drsně do čela na toho svého muže. Když jej spatří vydají se jak lovečtí psi ve smečce za kvílení sirén po stopě chlapíka, který má lístek jen jedním směrem... Jenže, dnes je tak trochu jiná doba a co mohlo fungovat na diváka v divokých sedmdesátých, nota bene za války ve Vietnamu na mne až tak nazabralo. Neříkám, že z filmu přímo nečpí touha po volnosti, svobodě, umocněná mocným burácením čtyřlitru Dodge... Beru to však spíše jako takovou ikonu svého žánru s úchvatnou kamerou, dobovým soundtrackem a množstvím hodně skvělých honiček s policejními auty napříč státy. Dávám tři tabletky speedu. * * * (07.02.2013)

Je hrozně obtížné ohodnotit něco tak úžasného a přitom tak jednoduchého, jako je tento film. Frajer sedne do auta, které má dopravit do vzdáleného USA-státu a jede a jede. Po cestě nezastavuje policistům, nedbá vůbec jejich výzev. Časem se o něm dozvídá celá Amerika díky místnímu ne příliš legálnímu rádiu a stává se nechtěně "národním hrdinou". Je to profesionální řidič, závodník, bývalý policista, prostě schopný a zkušený chlap. Na své cestě potkává zajímavé postavy, které s ním chtějí občas vyjebat, a nebo mu spíše pomoci... Rychlost, rychlost, rychlost ... Cesta "od nikud nikam", žádný hlubší smysl ... A nebo ano? Cesta za svobodou, nezávislostí atd.? 70. léta jak když vyšije, opravdová nádhera, nenáročný starý grindhouse. Ovšem naprosto úžasný a perfektní. I když se v něm jako by nic moc neděje, bavil jsem se neskutečným způsobem od začátku do konce. Naprosto úžasný a krásný 70.kový film... (a ta nahá kočička na motorce ... uuufff...) (05.03.2009)

Musím podotknout, že tady je vidět opravdový přínos projektu Grindhouse - člověk se aspoň doví o skvělých filmech jako je Vanishing Point. Kowalski vybavený malým afrem, kotletami a supernamakanou károu, kterou mu asi všichni závidíme, jede sebedestruktivní závod sám se sebou napříč pouští. Pro někoho je to poslední hrdina a symbol svobody, pro někoho "fucking scumbag" co se musí zlikvidovat. Atmosféra toho filmu je jedinečná, připomělo mi to film Electra Glide in Blue. Fakt paráda, 70. léta byly pro kinematografii jedním z nejoriginálnějších, nejšpinavějších, nejdrsnějších a nejskvostnějších období. (12.07.2007)

Cesta z města pro dva aktéry - ten druhý cválá v ocelové kůži a přede svému řidiči pod rukama. Mnoho věcí najednou dává smysl, když si člověk za volantem čistí hlavu a v Barry Newmanovi se to všechno odráží přesně v tom neodolatelném švihu sedmdesátých let, kde osobité samorosty vyhlašovali za hrdiny. No vážně. V době nahých slečen na motorkách a zakázaných látek obepíná hmatatelný volnomyšlenkářský reliéf tuhle honbu za svobodou téměř dokonale a příběh v něm nemohl být lépe zakotven. Tarantinova fascinace Dodge Challengerem 1970 je mi najednou o něco bližší, přesto mám dojem, že se Sarafianem prohrál na celé čáře. (01.05.2008)