Vanishing Point

Dodge Challanger a burácející V8 - prostě skvělá filmová jízda... Řek bych, že dokonce jedna z nejlepších. Nějaký Rychle a zběsile se může jít vysrat i s Vinem Dieselem. Celkově to vypadá asi jako mix Gone in 60 seconds a Thelma & Louise. Akorát mi tak trochu ve filmu chyběla nějaká pointa. Prostě 1,5 hod čumim na hodně zajímavej film, ale pořád tak čekám na nějaký vysvětlení a najednou je konec a já se akorát můžu ptát: Proč zrovna takhle? Co k tomu hlavní postavu vedlo? Co tim chtěl básník říci? Těch nezodpovězenejch otázek zustalo ve filmu hodně... Ovšem za ten Dodge a tu nahou bloncku na motorce stejně dávám 4 hvězdičky. P.S. Poté, co jsem viděl remake z roku 1997, mi tenhle film připadá jako naprostej skvost. Jinak tomu remaku se vyhněte obloukem. (06.08.2007)

Nekonečná rovina nevadské pouště, bublající motor bílého Dodge Challengera, vytoužená svoboda za volantem, přesně tak vypadá putování traumatem sžíraného závodníka ve Vanishing Point. To vše v silném drogovém opojení, symbolickém pro konec éry hipíků. Vanishing Point je technicky skvěle zvládnutá záležitost, která nemá nijak objevné poselství, ale přesto se na ní hezky kouká, i když se toho v ní moc neděje. (27.05.2011)

„Vypusťte hady!“  Šedesátá léta musela být v mnoha ohledech krásná, ale přinesla ke konci dekády rovněž trpká vyústění předchozího uvolňování svobody. Objevují se pocity těžké deziluze, třeba i pro nejednoho navrátilce z Vietnamu, na povrch po utichlých protestech proniká stále větší bezmocnost vůči nadřízenému systému. Když si Barry chvíli povídá během jízdy s náhodnou stopařkou v autě, z jeho hořce smutného projevu a očí lze vyčíst tolik zklamání z vlastního života i světu kolem. Definitivně jsem začal k dříve místy nesympatickému pirátovi na amerických dálnicích nalézat nejen plné pochopení, ale i kus sympatií. Vzhledem k tomu, že už jsem dříve viděl Sváteční vyjížďku i Bezstarostnou jízdu, začínal jsem tušit podobně tragický závěr, ale tady jakoby zase dostal jiný rozměr. Na koho jsem byl ve výsledku nečekaně více naštvaný? Na chlápka, který skutečně perfektně umí řídit a tak si prostě z rozervanosti své duše vyjede ve svém auťáku na plný plyn přes pár států, často i záměrně mimo hlavní provoz podél pouště, aniž by tím někomu regulérně ublížil? Nebo na řadové zástupce systému, tohoto muže honící pro nějakou pokutu a dopouštějících se během toho nejen stejného počínání, ale v závěru majících i podíl na úmyslném zavinění smrtelné nehody, neřku-li provedení kolektivní vraždy? Aha... Nenápadný, ale silný smutný odkaz se nakonec ukrývá v tomhle snímku, který se dlouhou dobu tvářil jako samoúčelná přehlídka automobilových honiček... a dokáže cosi o atmosféře tehdejší doby říct. Ty honičky jsou skvělé, ale jinak mi první polovina připadala natáhlá, místy i monotónní (a otravný DJ mi občas šel na nervy), až jsem chvíli měl navzdory té podmanivé nezávislé atmosféře dost rozporuplné pocity. Ale od romantického flashbacku na pláži a následné zastávky v poušti, kdy děj obohatí daleko pestřejší zážitky hlavního hrdiny a konečně se o něm začínáme ve střípcích dovídat něco víc, mě to stále víc a víc dostávalo do transu a dočkal jsem se zážitku... i s poselstvím. Líbily se mi i tři krátké, ale pro objevení duše celého filmu zásadní romantické scény, doprovázené dojemnou hudbou. [75%] (09.09.2022)

Jako brilantnímu točiči volantem, který se již nejednou dokázal na rovince ve svém rodinném vozu přiblížit k nejvyšší povolené rychlosti, mi tento snímek dost vyhovoval. V domácích podmínkách jsem sice nespoutaným rebelem já, ale v podivných státech amerických jsem našel solidní konkurenci. Naspeedovaného týpka Kowalského, jehož uvolněné půlky evidentně netouží po pravidelných návštěvách černého ptáka a od sám si hodlá své poslední trhání asfaltu řádně užít. Není důvod se s ním na chvíli nesvézt. (20.02.2012)

Cesta z města pro dva aktéry - ten druhý cválá v ocelové kůži a přede svému řidiči pod rukama. Mnoho věcí najednou dává smysl, když si člověk za volantem čistí hlavu a v Barry Newmanovi se to všechno odráží přesně v tom neodolatelném švihu sedmdesátých let, kde osobité samorosty vyhlašovali za hrdiny. No vážně. V době nahých slečen na motorkách a zakázaných látek obepíná hmatatelný volnomyšlenkářský reliéf tuhle honbu za svobodou téměř dokonale a příběh v něm nemohl být lépe zakotven. Tarantinova fascinace Dodge Challengerem 1970 je mi najednou o něco bližší, přesto mám dojem, že se Sarafianem prohrál na celé čáře. (01.05.2008)