Vanishing Point

,,OTÁZKA NEZNIE KEDY SA ZASTAVÍ, ALE KTO HO ZASTAVÍ?“ __ O kultovosti Vanishing Point viem už z Tarantinovho Auta zabijak, kde boli jeho kvality toľko vynášané do nebies. Po rokoch, kedy som sa konečne dokopal k jeho sledovaniu musím len súhlasiť, že ide o skutočne majstrovské a z časti nedocenené dielo. Z tradičného priamočiareho rozprávania vystupujú flashbacky z Kowalského minulosti, ktoré o ňom síce mnohé prezradia, avšak jednoznačne interpretovateľná  motivácia jeho jazdy neexistuje. V univerzálnej rovine je preto film manifestom cesty za slobodou a odpútaním sa od nastaveného zriadenia. Iste, toto všetko už bolo vo filmoch nového Hollywoodu zobrazené viackrát, nikdy však v takej esenciálnej forme; v skvelom strihu a najmä výbornej kamera, v žiadanej záverečnej katarzii a s bonusom v podobe nahej hipisáčky na motorke, ako dokonalým symbolom tohto obdobia.  Cleavon Little v podobe rozhlasového moderátora (,,Slepý vedie slepého.“) nielenže predstavuje chorus  príbehu, ale poukazuje tiež na pretrvávajúcu rasovú otázku,  a pri neskutočnej podobe Barryho Newmana na Dustina Hoffmana som si kládol otázku, či nebola hlavná úloha ponúkaná aj jemu. (3056. hodnotenie, 281. komentár k filmu) (17.11.2021)

Dlouho předtím, než se objevil Ryan Gosling, jako nemluvný "Řidič", byl tu Barry Newman coby bývalý závodník Kowalski. Psanec, odpadlík, který ve svém Dodge Challenger uhání napříč státy, boří hranice a vzpouzí se proti systému. Vanishing Point je mlčenlivý a zároveň hlučný, netradiční a proklatě rychlý protest proti... komu vlastně? Společnosti? Sobě samému? Nebo je to spíše honba za svobodou, až na samotný konec... Scéna s nahou, mladou, krásnou, blonďatou dívkou na motorce je jako vystřižená z mužského snu. Nebo z reklamy na cigarety:) Natřískaný soundtrack dodává této zběsilé jízdě správný "vítr ve vlasech" a osobitý "feeling" nespoutanosti a volnosti. (20.02.2016)

Dnes ráno jsem čekala na autobus - špunty se System of a Down hluboko zaražené v uších, 15 minut času do příjezdu plechové krabice s číslem 45. Měla jsem na vybranou, jak zaměstnat svůj zrak: A) čučet na množství projíždějících aut, jejichž řidiči obvykle nezaregistrovali, že jsou v obci a nájezd na dálnici je zhruba kilák daleko; B) vytáhnout z batohu knížku a z automobilové dopravy si "užívat" akorát ten bordel ve vzduchu. Zvolila jsem B, tedy výrazně zábavnější variantu, než poulit bulvy na pohyb smradlavých miláčků na dvou, čtyřech či více gumách. A proč se vám s tím svěřuju? Protože včera před usnutím jsem měla podobný výběr - číst si, nebo zírat na to, jak v televizi nějaký mamrd řidič jede jako hovado a jede a jede a jede a jede, furt jede a odmítá policajtům zastavit, na silnicích vyrábí nebezpečné situace a jede a jede a k tomu mu z rádia pouští fláky ze 70. let nějaký slepý černý DJ. Vydržela jsem to 30 minut, pamětliva zdejších vysokých hodnocení, pak jsem nelítostně zmáčkla čudlik na bedně a přes stránky papíru vklouzla do úchylného světa Clivea Barkera. Bylo to skvělé rozhodnutí, akorát mělo přijít o půlhodinu dřív. Zdržím se hodnocení, ale víc jak 2* bych asi nedala (za předpokladu, že celý film byl takhle o hovnu). Otázka pro slintaly: jak by se vám líbilo, kdyby vás ten "borec" v Dodge Challengeru donutil udělat s vaším autem kutululů po silnici - jen proto, že má krizi středního věku nebo nemůže nohou našmátrat pedál brzdy? (24.05.2011)

Slovy Civala - V ruku mistra, i obyčejné jezdění po Americe může mít určitý filosofický nádech, byť už byl nadechnut před téměř 40ti lety. Slovy mými - pastva pro oči, i kdybyste neměli rádi ústřední dvojici (ano, v některých momentech skutečně auto ožívá, ať už svým chováním či ústy vždypřítomného slepého černého moderátora v rádiu, bdící to oko nad posledním kovbojem západu) musí se vám zalíbit dálné krajiny, vařící nekonečná poušť či jen donekonečna táhnoucí se silnice podél telegrafních/elektrických sloupů. Hrátky s kamerou, s chováním ústředního hrdiny Kowalského, s tím, na jaké exotické postavičky na své pouti narazí a jak to nakonec dopadne s těmi radlicemi buldozerů? To už si musíte zjistit sami, až se na tuto perlu let sedmdesátých podíváte. (13.05.2010)

Na tohle dílko je nutno nahlížet optikou sedmdesátých let, nejlépe Lennonkami :-) s ubalenou travkou v ruce a všemu svolnou kočičkou na klíně... Ačkoliv preferuji spíše vůni kerosinu, tahle free ride Amerikou byla úchvatná. Vezmu-li snímek čistě pocitově, tak se jednalo o vizuální orgie. Ten krémový Dodge Challenger R/T Magnum ženoucí se na plný plyn rovnou americkou nějakou tou routeX s oblaky prachu za prdelí musí uhranout každýho chlapa. K tomu dechberoucí záběry na hory v pozadí, nádhernou americkou tmavěmodrou oblohu s načechranými stratokumuly... Cesta osamělého, smutného muže do Friska je lemována nejen jeho flasbacky, ale i drobnými epizodkami, které zažívá cestou. Většina z nich je ve své ujetosti poplatná době a tak můžeme vidět náboženské shromáždění v poušti, lovce chřestýšů, dva silniční zlodějíčky převlečené za homouše, slepého černého spíkra rádia, motorkáře a jeho nahou blondýnku jezdící si na motorce v poušti... Samozřejmě nesmíme zapomenout na muže zákona. Ti v každém zapadákově a na každé křižovatce vyčkávají u svých obrovských policejních křižníků s množstvím houkaček trčících ze střech a se sombréry vraženými drsně do čela na toho svého muže. Když jej spatří vydají se jak lovečtí psi ve smečce za kvílení sirén po stopě chlapíka, který má lístek jen jedním směrem... Jenže, dnes je tak trochu jiná doba a co mohlo fungovat na diváka v divokých sedmdesátých, nota bene za války ve Vietnamu na mne až tak nazabralo. Neříkám, že z filmu přímo nečpí touha po volnosti, svobodě, umocněná mocným burácením čtyřlitru Dodge... Beru to však spíše jako takovou ikonu svého žánru s úchvatnou kamerou, dobovým soundtrackem a množstvím hodně skvělých honiček s policejními auty napříč státy. Dávám tři tabletky speedu. * * * (07.02.2013)