Koruna

Tak tedy šest sezón za námi, seriál je "kompletní", tož můžeme bilancovat a říct si, na co přesně jsme se tedy koukali. Předně, je to užasné, dechberoucí, skoro se nechce věřit, že s nástupem pandemického a popandemického programu, kdy Netflix cíleně už natáčí jen pro debily, se Koruně podařilo udržet řemeslnou laťku nastavenou prvními sériemi, kde se hrálo primárně na kvalitu. I když... nezavírejme oči před skutečností, že v posledních dvou sériích se producenti rozhodli dramaturgy poslat na dovolenou, aby se seriál dotáhl spíše nemastně neslaně. Zatímco v prvních řadách Koruna otevírala i nepříjemná témata, v posledních řadách se hraje pouze na vztahy, city, potažmo pochvaly a nostalgii. Spolehlivě zajímavý vizuál (všimněte si, jak skoro všechny netlixovské seriály mimo Korunu a pár dalších vypadají navlas stejně) prostě nezakryje, že symbol britské monarchie drží národ pohromadě nikoliv kvůli bulvárním senzacím, ale kvůli tomu, že ty senzace stojí jaksi "pod" problémy politickými, ekonomickými, mezinárodními. Fascinace lidí nad královnou Alžbětou vždy spočívala v tom, že ji nikdy nic nenasralo tolik, aby se o tom vědělo. Seriál Koruna tak mohl otevírat i kontroverzní témata a ohledávat je takovým způsobem, že mohl vzniknout seriálový kolos, jenž my měl potenciál stát se ultra-klasikou, v níž by se shlížely všechny národy, co mají na těle a duši tucty bolavých míst způsobené za posledních 70 let světového vývoje. Ale ne, Koruna v cílové rovince volí bezpečnou cestu toho, že tu byla princezna Diana, že Charles měl své komplexy a že Harry se jako puberťák navléknul do kostýmu nacistické uniformy. Kde se řeší Velkopáteční dohoda? Nebo teroristické útoky v Londýně? Nebo finanční krize? Že se tvůrci "šikovně" vyhnuli i problematice brexitu, je tak šíleně podezřelé, až má člověk pocit, že zakončení seriálu o královně Alžbětě svatbou Charlese a Camilly má emblematizovat konec typu "zazvonil zvonec a pohádky je konec". Přitom to největší maso od druhé světové války teprve nastávalo. Proto je Koruna seriál vynikající, ale pouze oddechový. Výborně natočený, ale bezzubý. Není to seriál, o němž se po každé epizodě musíte s někým nutně pobavit nebo si, nedej bože, před někým obhajovat třeba názor na nějakou událost. Takové 60epizodové fotoalbum... (29.12.2023)

netuším do jaké míry je historicky správně,ale i přes pár hluchých míst to Netflix zase dokázal.Má sice v mých očích i lepší kousky,ale tahle ve finále hodně smutná,výpravná a historická podívaná opravdu stojí za to.Claire Foy Alžbětu ve svojí prvotní rozpolcenosti a konečně totální svázanosti dala s přehledem,stejně jako Lightgow dal Churchila...a v mnoha ohledech všechny zastínil...80% (06.12.2016)

90%. The Crown je řemeslně téměř bezchybný seriál naznačující o britské monarchii leccos, nejvíc ze všeho však to, že Buckinghamský palác byl vždycky mj. plný debilů. Kromě toho, že je přísně realistickou sondou do zákulisí vzpamatovávající se poválečné georgovské monarchie a nastupující modernity, zároveň ukazuje, že život v Buckinghamském paláci je - byť zahalen monstrózní konzervativní symbolikou britské monarchii vlastní - stejně lidský a lidsky zkažený, jako kterýkoliv jiný. U seriálů podobné povahy bývá často problém vychytat ideální poměr mezi autentičností a dramatičností; ne tak pro Petera Morgana, který dokázal, byť s pozvolnějším rozjezdem, vytřískat z příběhu maximum atraktivity a zachovat přitom stoprocentní královské genius loci. Další excelentní práce Netflixu, který v dnešní seriálové produkci, snad až na HBO a občas AMC, nemá konkurenci. Navíc výkony Claire Foy a především Johna Lithgowa doslova berou dech. Perfekcionistická práce. A abych nezapomněl, ještě jednu věc jsem si díky The Crown uvědomil - kdyby se Eduard VIII. nevzdal trůnu ve prospěch George VI., britská i světová historie 20.století by vypadala dočista jinak a bezpochyby dočista hůř. Dějiny jsou determinovány vývojem, který by v každém dílčím bodě mohl nepatrnou změnou převrátit vývoj celého lidstva. To je fascinující představa. (03.01.2017)

Koruně jsem se od jejího začátku velkým obloukem vyhýbal. Po zhlédnutí dosavadních 4 sérií musím konstatovat, že to byla obrovská chyba! Upřímně jsem nečekal, že by mě seriálové zpracování osudů britské královské rodiny mohlo až takhle strhnout, neboť vyjma pár zaškobrtnutí se skutečně jedná o strhující a emotivní jízdu od začátku až do konce. Hudební kompozice jsou zde kapitolou samy o sobě, protože působí v dobrém slova smyslu majestátně a v mnohých pasážích (v první sérii je to asi nejvýraznější) pozoruhodným způsobem umocňují emoční zážitek. Navíc mi skutečně přišlo, že takhle silné obnažení britské monarchie na televizních obrazovkách je v podstatě unikátní. Nejvíc mě na tom stejně ale bavily ty jednotlivé osobní roviny, ve kterých bylo občas drsně a (ne)lidsky zobrazeno, že Koruna je vždycky na prvním místě, a to zejména na úkor lásky i možnosti dělat vlastní nezávislá rozhodnutí. Kontrast mezi tím nablýskaným pozlátkem, křečovitě konzervativním vystupováním s chladnou odtažitostí a totální osobní vyprázdněností včetně neustálé tenze potlačování vlastních emocí, je zde podaný takřka dokonale. Koruna proto funguje jako rozmáchlá a velkolepá historická podívaná, ale také jako intimní psychologické drama, které (ne)prvoplánově polidšťuje jednotlivé členy královské rodiny. [85%] (19.06.2022)

Historické filmy a seriály musejí, aby vypovídaly o něčem (a nikoli o všem a tak o ničem), zjednodušovat narativ na jedno-dvě klíčová témata. Proto je např. látka o Jindřichu VIII. zpravidla podkladem příběhu o chronickém zhýralci a děvkaři. The Crown je z tohoto úhlu pohledu především svědectvím o přežitosti (a vlastně faktickém zániku) britského impéria po druhé světové válce. O opotřebovanosti konceptu monarchie svědčí jak dějinné události (zachycované ale spíše letmo, v náznacích) jako je vztah ke koloniím a marná snaha udřžet dominanci GB ve světovém měřítku, tak (především) pokusy nové královny o drobnější, v zásadě formální reformy, které by jí usnadnily život. Alžběta se v těchto - ve všech případech marných a ostatně poměrně krátkých - bojích s vlastním kabinetem a ostatně i s chronickou nedůvěrou sama v sebe stává symbolem nemožnosti tranformace impéria v něco životaschopného a odpovídajícího potřebám moderní doby. Potud je seriál úspěšný. Líbí se mi i struktura epizod, které vyprávějí vždy poměrně uzavřený příběh a formálně ho ozvláštňují (viz např. díl, který začíná a končí přepojováním telefonní linky po telefonních ústřednách). Problém ale je, že není, co vyprávět. Život mladé panovnice se sestává vlastně jen ze spousty stále se opakujících ústupků a zájem diváka je udržován maximálně historickými pikantériemi o charakteru abdikovaného exkrále Eduarda, snaze Alžbětiny sestry udržet si chlapa a o zhoršujícím se zdraví Churchilla. Claire Fox je ve své roli přesná, tj. ve shodě se svým charakterem absolutně nevýrazná, čímž sice chválím její výkon, ale její Alžběta je ve výsledku nejméně zajímavou a sympatickou postavou příběhu. Situaci alespoň trochu zachraňuje alespoň sympaťák Matt Smith, který svoje kvality prokázal už v Dr. Who. Závěrem: smysl a směřování seriálu asi nejlépe - v nezáměrné sarkastické zkratce - vystihuje poslední věta anotace. První řada je skutečně o "rozhodnutích, jež dopomohla Velké Británii být tím, čím je dnes". Otázkou jenom zůstává, zda je to dobře. Ať už pro seriál nebo pro monarchii. (02.07.2017)