Frantz

Zádumčivý a melancholický příběh o zlomených srdcích a šrámech, které se zas a znovu obnovují. Pomalé tempo vyprávění nechává rozehrát emoce hrdinů velmi nenápadně a jen v náznacích. Pozoruhodné a trochu nepříjemné je, jak film několikrát nechává zklamat očekávání diváků, protože mu zdánlivě předhodí několik vztahů, aby se pak ukázalo, že vše je jinak. (02.05.2017)

Ozon je režisér se kterým souzním, jeho příběhy mají pro mě cosi niterného, ukrytého v sobě. Neskutečně mě baví objevovat, dolovat to uvnitř, loupat slupky a rozbíjet skořápky, až vykoukne zárodek, nový svébytný tvor. Zároveň se mi honí hlavou, co zase François vymyslel a jak celý příběh povede. Moc nechápu, proč nám text Febiotextu vyzradí hlavní zápletku a tam vezme divákům moment překvapení. Nebo spíš, co vedlo administrátory čsfd tento text zde použít. Já ho naštěstí nečetla a to stejné doporučuji všem, kde si chtějí film užít. Vychutnají si tak ono objevování a napětí, které jsem si užila já. (08.03.2021)

Velice slibně rozehrané drama o situaci po válce, rozervané rodiny, přetrhaná pouta, narušené mezilidské vztahy.. Celá ta část filmu u rodičů je dokonalá, tísnivá atmosféra, podmanivý styl vyprávění, Pierre Niney a Paula Beerová se mi moc líbili.. Bohužel se to pak přehouplo do druhé půle se lhaním a návštěvou Francie a pro mě to ztratilo prvotní grády.. Nicméně oceňuji analýzu vztahů a možnost náhledu z různých úhlů, které divákovi umožní sympatizovat s postavami.. Každopádně zajímavá věcička, kterou stojí za to vidět.. (11.05.2022)

V současné tvorbě, a to nejen v rámci tématů vracejících se do minulosti, jsem poslední dobou mezi dramaty zvykl vídat spíše filmy, které na jedné straně disponují úžasnou uměleckou kamerou, ale zároveň u nich jakoby hodně selhával scénář, pokud jde o propracovanost příběhu a zejména psychologie postav. Frantz od Françoise Ozona mě mile překvapil, protože dokáže zapůsobit nejen výtvarně nádhernými záběry povětšinou černobílé kamery, ale zároveň psychologie všech důležitých postav tady jde skutečně do hloubky, Ozon naplno rozvíjí a nechá zdůraznit vývoj vztahů i vnitřních konfliktů, že postavám každý drobný čin, každou emoci či slovo snadno věříte. Věříte Adrienovi, který se potřebuje osvobodit od velkého trápení, jenž ho na svědomí trápí, i když dle válečných rozkazů vlastně jednal správně jako poctivý voják, věříte Anně, která zvolí cestu přetvářky a lží ve vztahu k rodičům, aby jim ve falešné iluzi mohla dopřát pocit štěstí po prožité tragedii, a zároveň s oběma dokážete naplno soucitit a fandit jim v překonávání překážek a rýsujícího se vztahu přes to neustálé tušení, že vztah poznamenán tak silnou tragedií nemůže skončit happyendem... věříte i náhlým záchvěvům nervů ze strany pana doktora či nápadníka Kreutze při prvním shledání člověka „nepřátelského“ původu pár dnů po válce. A ten film je zároveň i působivou studií o nejrůznějších dopadech války na člověka, se silným protiválečným apelem v sobě. „...a když jsme ty jejich syny pozabíjeli, zapili jsme to pivem...“                                                                              * * * Ačkoliv jsem se vzhledem k oné spočátku chladné atmosféře bál, aby film úplně nepostrádal emoce a v první polovině to tak občas i vypadalo, nakonec snímek ve mě ty emoce postupně dokázal vyvolat. Ozon je totiž neservíruje prvoplánově, nicméně vnímavému divákovi, který přistoupí na cestu pomalého odhalování zákoutí příběhu, nakonec jen stěží uniknou. I když se mi poslední záběr hodně líbil (a motiv objevujícího se Manetova obrazu Samovrah na mě zde silně působil), přeci jen mě zamrzel trošku náhlý závěr a dost otevřené vyvrcholení. Jinak jsem byl nadmíru spokojen a myslím, že mě Frantz úspěšně navnadí i na další Ozonovy filmy. [85%] (18.11.2021)

Nie bez výhrad. Režisérovi sa ale podarilo dosiahnuť dokonalú dobovosť, chvíľami som si pripadala ako pri čítaní mojej obľúbenej knihy Traja kamaráti. Hlavne v prvej časti z Quedlinburgu úplne pred očami ožívali všetky tie výšivky, čajové servisy aj iné detaily. Čiernobiele spracovanie tomu evidentne prospelo, farebné časti nerušili. V prvej časti príbehu však chýbali tie správne emócie a sentiment. Naopak spievanie vlasteneckých piesní bolo až prílišným tlačením na pílu. Druhá časť z Paríža zase ponúkla tie správne emócie, hoci neprezradím aké. (12.12.2017)