Réžia:
François OzonScenár:
François OzonKamera:
Pascal MartiHudba:
Philippe RombiHrajú:
Pierre Niney, Paula Beer, Cyrielle Clair, Johann von Bülow, Ernst Stötzner, Marie Gruber, Anton von Lucke, Alice de Lencquesaing, Axel Wandtke, Rainer Egger (viac)Obsahy(1)
Následkem první světové války truchlí mladá německá žena (Paula Beer) kvůli smrti svého snoubence. Často pobývá u jeho hrobu. Co se však stane, když na něm jednoho dne objeví cizí květiny a chvíli na to se tam setká s tajemným Francouzem (Pierre Niney), který jej přišel navštívit? (ČSFD)
Videá (4)
Recenzie (17)
Zádumčivý a melancholický příběh o zlomených srdcích a šrámech, které se zas a znovu obnovují. Pomalé tempo vyprávění nechává rozehrát emoce hrdinů velmi nenápadně a jen v náznacích. Pozoruhodné a trochu nepříjemné je, jak film několikrát nechává zklamat očekávání diváků, protože mu zdánlivě předhodí několik vztahů, aby se pak ukázalo, že vše je jinak. ()
Krásný romantický film o následcích války na lidi a jejich vzájemné vztahy. Tentokrát Německo vs. Francie po první světové válce. Byla jsem zvědavá hlavně na Pierre Nineye, který opět nezklamal. Ale ani Paula Beer a další postavy nehrály špatně. Film je chvílemi hodně smutný, chvílemi trochu veselý. Do Německa přijíždí Francouz Adrien, aby našel rodinu mladého muže, se kterým ho pojí minulost. Zpočátku je přijat velmi chladně, ale později se vztahy vyvinou tak, až se zdají být ideální. Jenže není všem dnům konec ... ()
Nie bez výhrad. Režisérovi sa ale podarilo dosiahnuť dokonalú dobovosť, chvíľami som si pripadala ako pri čítaní mojej obľúbenej knihy Traja kamaráti. Hlavne v prvej časti z Quedlinburgu úplne pred očami ožívali všetky tie výšivky, čajové servisy aj iné detaily. Čiernobiele spracovanie tomu evidentne prospelo, farebné časti nerušili. V prvej časti príbehu však chýbali tie správne emócie a sentiment. Naopak spievanie vlasteneckých piesní bolo až prílišným tlačením na pílu. Druhá časť z Paríža zase ponúkla tie správne emócie, hoci neprezradím aké. ()
V současné tvorbě, a to nejen v rámci tématů vracejících se do minulosti, jsem poslední dobou mezi dramaty zvykl vídat spíše filmy, které na jedné straně disponují úžasnou uměleckou kamerou, ale zároveň u nich jakoby hodně selhával scénář, pokud jde o propracovanost příběhu a zejména psychologie postav. Frantz od Françoise Ozona mě mile překvapil, protože dokáže zapůsobit nejen výtvarně nádhernými záběry povětšinou černobílé kamery, ale zároveň psychologie všech důležitých postav tady jde skutečně do hloubky, Ozon naplno rozvíjí a nechá zdůraznit vývoj vztahů i vnitřních konfliktů, že postavám každý drobný čin, každou emoci či slovo snadno věříte. Věříte Adrienovi, který se potřebuje osvobodit od velkého trápení, jenž ho na svědomí trápí, i když dle válečných rozkazů vlastně jednal správně jako poctivý voják, věříte Anně, která zvolí cestu přetvářky a lží ve vztahu k rodičům, aby jim ve falešné iluzi mohla dopřát pocit štěstí po prožité tragedii, a zároveň s oběma dokážete naplno soucitit a fandit jim v překonávání překážek a rýsujícího se vztahu přes to neustálé tušení, že vztah poznamenán tak silnou tragedií nemůže skončit happyendem... věříte i náhlým záchvěvům nervů ze strany pana doktora či nápadníka Kreutze při prvním shledání člověka „nepřátelského“ původu pár dnů po válce. A ten film je zároveň i působivou studií o nejrůznějších dopadech války na člověka, se silným protiválečným apelem v sobě. „...a když jsme ty jejich syny pozabíjeli, zapili jsme to pivem...“ * * * Ačkoliv jsem se vzhledem k oné spočátku chladné atmosféře bál, aby film úplně nepostrádal emoce a v první polovině to tak občas i vypadalo, nakonec snímek ve mě ty emoce postupně dokázal vyvolat. Ozon je totiž neservíruje prvoplánově, nicméně vnímavému divákovi, který přistoupí na cestu pomalého odhalování zákoutí příběhu, nakonec jen stěží uniknou. I když se mi poslední záběr hodně líbil (a motiv objevujícího se Manetova obrazu Samovrah na mě zde silně působil), přeci jen mě zamrzel trošku náhlý závěr a dost otevřené vyvrcholení. Jinak jsem byl nadmíru spokojen a myslím, že mě Frantz úspěšně navnadí i na další Ozonovy filmy. [85%] ()
Fakt nevím, co si o tom mám myslet. Proč Francois Ozon v roce 2016 točí remake amerického filmu z roku 1932 a to opět černobíle? Když od tohoto odhlédnu, tak totiž nezbude nic než trochu za vlasy přitažené romantické drama. Hlavní posun k lepšímu zřejmě pramení z německo-francouzského obsazení a použití obou jazyků přesně tak, jak to dává smysl. Ale jestli tohle Ozonovi stálo za dva roky života? ()
Galéria (26)
Zaujímavosti (5)
- François Ozon odporučil svojim hercom, aby si pozreli filmy Biela stuha od Michaela Hanekeho a Trblietanie v tráve od Eliu Kazana, aby zachytili potrebnú atmosféru, ktorú od nich požadoval. (Arsenal83)
- Ozon hľadal do svojho filmu herečku, ktorá by sa podobala na Romy Schneider, a tak jeho voľba padla na Paulu Beer. (Arsenal83)
Reklama