Tri billboardy kúsok za Ebbingom

McDonagh (chtělo by se napsat konečně!) i na stříbrná plátna přináší svou svébytnou směsici satiry, černočerněčerného nekorektního humoru, antické tragédie a... A neskutečně dobře napsaných ambivalentních postav i dialogů, které umí tnout do živého, až z nich mrazí a přesto u nich brečíte smíchy. Funguje mu to tedy jako echt nekorektní komedie, ve které se říkají nahlas věci, které se nahlas neříkají, stejně tak jako nenásilná ovšem trefná satira západní společnosti, tragédie (ne)jedné ztráty či neowestern. Doposud si nechával čistě pro prkna znamenající svět. Prokázal si tím však medvědí službu; sice je to jeho nejlepší film (speciálně první polovina je čiré scenáristické zlato), ale ve srovnání především s Panem Polštářem či Osiřelým západem je to přeci jen o třídu horší. Především kvůli finální třetině, kdy tomu neočekávaně dojde dech, příliš to negraduje a na veškeré postavy krom dua Mildred/Dixon se tak trochu zapomene. Tak trochu hodně a trestuhodně. Ovšem i tak mu první poslední zachraňuje obsazení i to, že jako režisér přesně ví, kdy použít údernou hlášku a kdy naopak nechat naplno "znít" ticho skrze zavilé pohledy. (17.01.2018)

Americký indie film ve ačkovém balení. A dokonce bych řekla s drobnou inspirací evropských art filmů, kde na začátku filmu začnete sledovat příběh hrdiny v určitém bodě jeho života a za dvě hodiny ho opustíte. Tři billboardy nemají silnou katarzi, ale o to jsou reálnější a silnější. Hlavní hrdinka na začátku filmu bojuje s rodinnou tragédií a na konci je jen o trochu více smířená se životem. Frances McDormand, Sam Rockwell a Woody Harrelson tu podávají naprosto parádní výkony. Jejich postavy mají zásadní charakterové vady, ale přesto v divákovi dokáží vyvolat silné emoce. McDonagh exceluje v dramatu a drobných nuancích ve vztazích hrdinů - a to je radost sledovat. Třeba scénu, kdy se McDormandová a Harrelson hádají a (!spoiler!) šerif najednou dostane krvavý záchvat kašle. Dejte jim všechny herecké ceny, které jsou na trhu. (27.01.2018)

„NÁSILÍ A ZLO PLODÍ JEN DALŠÍ NÁSILÍ A ZLO…“ /// Třetí celovečerák Martina McDonagha je jako vždycky originální, a tak trochu zvláštní, plnej černýho, absurdního či ironickýho humoru, suchejch hlášek a kreténů, kteří nechodí pro slůvko "fuck" daleko. Zhruba do půlky film jede podle známejch pravidel, ale pak to chytne vážnější, dramatickou vlnu. Hlášky dojdou a zůstane jen sarkasmus. Pro příběh je to dobře, protože prostě musí nějak skončit a postavy musí mít nějakej vývoj. A taky by bylo záhodno zjistit, kdo je vrah. (Nebo aspoň přinést naději.) O zábavu se staraj osvědčení herci s citem pro dramatický role s černým (nebo tím nejčernějším) humorným podtextem - Woody Harrelson, Sam Rockwell a hlavně Frances McDormand. Trpaslík Peter Dinklage zase parádně zapadá do sbírky bizarních charakterů, který se nesmazatelně vrejou do paměti. A přestože tady nic a nikdo neujde posměchu či znevážení (ironií osudu došlo i k tomu znásilnění), nechybí srdcervoucí vážný okamžiky. Billboardy jsou nejlepším McDonaghovým kusem a doufám, že letos urvou nějakou sochu! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chcu ztrestat policajty (a vypálení stanice považuju za krajní řešení). 2.) Normální humor (třeba ten z českých komedií) mě nebere. 3.) Thx za titule „msiticjoe“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ** AKCE ne NAPĚTÍ * (20.01.2018)

Na Tři bilboardy se dobře kouká. Režijně jsou zvládnuté bravurně, s mnoha originálními nápady (nehet, vyhození z okna). McDonagh navíc znovu přišel s těžkozaškatulkovatelným příběhem​ o matce, která pro nalezení vraha své dcery využije neortodoxní metodu vyburcování policie. Drsný humor střídá seriózní témata hladce a snímek si i přes jistou divadelnost zachovává neskutečnou míru uvěřitelnosti. Špičkové herecké výkony, skvělý Burwellův soundtrack. Čím méně o tom víte, tím lépe. (19.01.2018)

Stačí tři billboardy za městem, že místní policie blábolí a nemaká a věci se dají rázem do pohybu. Pravda, velmi nevyzpytatelného.. McDonagh si ponechal svůj specifický smysl pro humor, nejednoznačné postavy a dialogy prošpikované sarkasmem, navzdory trpaslíkům, co umí alibi na klíč, ubral na podivnosti a od slovutných Coenů si vypůjčil Ameriku, nesnesitelnou lehkost existencialismu a explicitní násilí s černohumorným ocasem. A aby toho nebylo málo, tak i manželku.. Všechny tři dopisy od šerifa Willoughbyho byly nádherné, ale od nich jako by autor nevěděl, jak se z toho kruhu láskyplné zloby vymotat. Možná to bude tím, že to prostě nejde.. (16.01.2018)