Rodinné šťastie

Tak jsem si po filmech Paola Genoveseho dal i jednu maďarskou "bytovku" a nebyl jsem zklamán. Naprosto všední téma v naprosto všedním prostředí, a přesto jsem si nudou neohlodal nehty. Maďarští tvůrci na rozdíl od naší tvorby nevymýšleli dialogy hraničící s demencí, tady se postavy mezi sebou bavily naprosto civilně, což mě v kombinaci s celkovou neutěšenou atmosférou fakt bavilo. Fanouškům akčního žánru rozhodně nedoporučuji!! (18.07.2021)

Z môjho blogu k MFF 2016: Priznám sa, že pôvodne som chcel ísť na iný film, ale z časových dôvodov som sa rozhodol pre Rodinné šťastie. Ide o súkromný projekt manželov Orsolye Török-Illyés a Szabolcsa Hajdu, ktorých som spomínal v prvej polovici článku. Manželia sa rozhodli, že nakrútia film s minimálnymi nákladmi (menej ako 5000 eur), vo svojom vlastnom byte, s vlastnými deťmi. Vystriedalo sa viac ako 10 kameramanov, čo boli Hajduho študenti, keďže on sám vyučuje na filmovej fakulte v Budapešti. Je potrebné povedať, že ide o filmovú adaptáciu divadelného predstavenia, ktoré Hajdu režíruje. A aj keď sa mnohí diváci rozplývali nad príbehom, ktorý mal zachytávať skutočný rodinný život, ja som sa nedokázal odosobniť od svojho odporu k „jednoizbovkám“. Ten obmedzený priestor vo filme nemám rád, a podobné záležitosti by podľa môjho názoru mali zostať v divadle. Bol som tých úsporných 81 minút ako na ihlách v očakávaní, kedy film skončí. Avšak je potrebné povedať, že herci podali autentický výkon. (30.11.2016)

Co vše se může skrývat pod nálepkou Rodinné štěstí poodrývá ve stejnojmenném snímku maďarský režisér Szabolcs Hajdu. S přispěním vlastní rodiny, a tím pádem i dost přesvědčivě, poukazuje na to, že často bývá vykoupené odříkáním, křivdami a chtěnými či nechtěnými ústupky. Nejde o zrovna dvakrát poutavé konverzační drama, ale ta závěrečná píseň doprovázející chystání společné rodinné večeře je natolik uchvacující, že dokáže značně zlepšit dojem z celého filmu. (70%) (25.04.2021)

Rozhodně si k navýšení hodnocení nechávám dveře otevřené, ale zatím mi ta všednost přišla až moc nakažlivá. Asi potřebuju trochu tý šou buď v podobě výjimečných výkonů nebo vybroušených dialogů... Rodinné štěstí chce být tak moc opravdové, že se záměrně vyhýbá obojímu. A ponořit se za 80 minut do každodennosti není vůbec snadný úkol. (03.10.2016)

Rodinné štěstí tak trochu nešťastně klopýtá mezi vzájemně si protiřečícími tendencemi. Je tu jasně vidět snaha o působení na diváka vysoce realistickým dojmem, čehož je dosahováno například skrze neustále se pohybující kameru, civilní herecké výkony, či skrze zachycení celé symfonie zvuků a hluků, slyšitelných v normální, běžné domácnosti. To ale shazují dialogy rodinných příslušníků, které doslova šustí papírem. Na člověka tyto dialogy působí jako sada předem připravených výroků o zkaženém životě, které by pravděpodobně nikdo (takto polopatě) v běžné řeči neužíval. A když už jsme u té promyšlenosti – je velký rozdíl v zachycení krize (v tomto případě středního věku) tvůrcem, který má jasnou vizi (tím pádem může svým způsobem pomoci najít hledajícímu divákovi východiska) a mezi tvůrcem, který jde ve vyprávění od desíti k pěti, jen protože sám neví, co přesně chce říct. (17.10.2016)