Koe no katači

Přecitlivě sonda, jakou jsem snad ještě nikdy neviděl. Místy se jsem už nechápal, jestli v tom filmu není nějaká přetočená smyčka, která nutí postavy opakovaně se omlouvat. Motivace Ishidy mi od začátku přišla neuvěřitelná. Nevěřil jsem ty animované emoce vůbec nikomu a místy snímek působil dost trapně. Mám anime rád, mám rád Japonskou kultůru, která je odlišná, ale čeho je moc, toho je příliš. (08.12.2020)

Ach, jak bych se netěšil. Jméno tohoto filmu viselo v top žebříčkách proklatě vysoko a já vyhlížel den, kdy se si ho budu moci s čistou myslí shlédnout. Jak zmiňuje Larky, i mě víc než dost zajímalo srovnání s Kimi no na wa , protože podle všeho v roce 2016 vznikla hned dvojice anime filmů, který mají patřit k tomu nejlepšímu, co v tomto žánru vzniklo. Zatímco Makotův poslední počin je čistý magický realismus; hravý, poetický a velmi rád nás nechá se i zasmát, tak jsem tušil, že skutečnější komorní příběhová linka Koe no Katachi mě zasáhne hlouběji. Scénáristicky to není tak vybroušený, jak by se dalo očekávat, ale emoce, jo, ty odsud čiší jak z protrhlé hráze. I když postava Ishidy je hlavním vypravěčem, neskutečně hluboká postava neslyšící Shouko je alfou omegou chvilek nejstrhujících. Silné momenty jsou dávkovány a rozpoloženy s chirurgickou přesností; když se přistihnu, jak zírám s otevřenou pusou anebo jak nahlas volám "Delěj, běěěěž!" (diváci pochopí kdy :-) ), tak vím, že mě tvůrci mají tam, kde přesně chtěli: V hrsti. Atmosféricky to nemá chybu i přesto, že děj za žádných podmínek nikam nespěchá, mám drobné výčitky vůči pár twistům. Nemužu se ubránit dojmu, že k jejich docílení se muselo sem tam sáhnout k trochu hloupějším a nevěrohodným sekvencím, mírným a krátkodobým zatměním myslí některých do tehdy názorově jistých postav anebo postrčení některé z nich směrem, který byl pro ní netypický. Malinko mi též vadilo až nezdravě časté se omlouvání a párkrát se buďto vzlykalo až moc hustě anebo až moc frekventovaně, ale to jsou drobnosti, které rád odpustím. Proč? Protože Koe no Katachi je jeden velký příběh o lidskosti. Dozajista si to uvědomujeme, že jsme tvorové chybující a je pak jen a jen na nás, jestli to žehlení našich dávných bot má význam. Pokud nad odpovědí váháte (po pravdě, i kdybyste neváhali), určitě si udělejte chvilku pro tento emotivně charakterní příběh Ishidy a Shouko. V mých očích je totiž dospělejší Koe no Katachi výrazně silnější zážitek co Kimi no na wa a zcela zaslouženě patří na piedestalu v této kategorii k dílům nejlepším. 90%. P.S.: Film může působit ne úplně zakončeně - doporučuju si přečíst posledních 5 dílů mangy a o to víc pochopíte například počáteční tvrdohlavou toleranci Shouko k šikaně své osoby. (21.05.2017)

Ukážkové majstrovské dielo označujúce ľudské hodnoty, rozmanitosť ľudských charakterov, ľudské činy poukazujúc na to, ako ľahko môže niečo úplne ovplyvniť človeka a či v duši človeka môže prejsť nejaká hlbšia zmena. Nesmiem zabudnúť na geniálne prezentované postavy či emócie, perfektívne a ťažko exspirované momenty. Krásy tohto diela som si začal všímať až po následujúcich projekciách, prežíval som to stále viac a hluchých miest tu je naozaj len minimum. (31.08.2018)

Nejvíc emo film, co jsem viděla! Postavy jsou vnitřně rozervané, trpí, snaží se dát svůj život dohromady, vnitřně trpí ještě víc... V jádru je to ale vztahové drama muže, který kdysi šikanoval a zaplatil za to, a ženy, kterou šikanoval, a která si z toho odnesla trauma. To trauma mají vlastně oba. Snaží se k sobě přiblížit, ale staré křivdy a rány, které utržili, stále stojí mezi nimi. Pokud se těšíte na roztomilé, fantaskní anime, tak tohle není film pro vás. Tichý hlas (používám překlad anglického Silent Voice) je prostě psychologické drama, které jen coby formu vyprávění používá anime. Nabízí silný zážitek, ale osobně bych vyhodila některé příběhové linie, protože celkovému příběhu příliš nepřidávají, a film zbytečně prodlužují. 70 % (23.12.2017)

Asi by som si občas prial, aby sa kvalita ázijskej kinematografie presunula aj do iných krajín. Nemôžem nesúhlasiť s faktom, že na svete vzniká veľké množstvo kvalitných filmov a rovnako aj veľké množstvo zlých filmov, no väčšinou keď siahnem po animovanom filme z Japonska, alebo po Juhokórejskom filme a podobne, tak sa dočkám skutočného zážitku. Film "A Silent Voice" bude dopĺňať kategóriu týchto filmov a rovnako to bude vysoký adept medzi najlepšie filmy roku. Prečo? Poďme sa na to pozrieť. Príbeh sa sústredí na Ishida, ktorý počas základnej školy šikanoval nepočujúce dievča Shouko. No po určitých udalostiach sa všetky jeho činy otočia proti nemu a ako stredoškolák absolútne nevie nájsť svoje miesto, nevie komunikovať so svetom a má pocit, že v jeho svete existuje len čierna diera pre to, že bol k Shuoko tak veľmi krutý a nevie ako to všetko napraviť. Rovnako sa tým stáva aj vyvrheľom sveta a začne nenávidieť seba samého. A to sú emócie a situácie, ktoré človek väčšinou v animovaných filmoch nevidí a je to úžasné, že film o nich rozpráva s ohromnou dávkou citu, empatie a vie presne vyjadriť, čo chce a posúva to do rovín, ktoré sú skutočne silné. Ako pocit viny, nenávisť voči sebe samému, myšlienky o samovražde a podobne. Nechcem to nejako moc rozoberať, aby som nezachádzal do veľkých spoilerov, no musím povedať, že posledná polhodina filmu je absolútne fantastická. Má to v sebe ohromnú dávku srdca, je to inteligentné, je to silné a plné emócií. Vôbec je treba priznať, že emócie sú veľmi silnou stránkou tohto filmu a veľmi veľa vypovedajú. Rovnako aj animácie vo filme. Pozrite sa iba naň. Vyzerá úchvatne a fakt, že jeho pocity z okolitého sveta spracovali modrými krížikmi na tvárach ľudí je podľa mňa geniálny nápad a vypovedá to veľmi veľa. Jeden z najlepších psychologických filmov tohto roka, má v sebe veľa silných, emotívnych momentov, ktoré ostanú v pamäti ešte dlho a jediné čo môžem odporúčať je, aby ste si film pozreli. Stojí úprimne za to. Hodnotenie: A+ (11.11.2017)