Kanibal Dahmer

Celou dobu přemýšlím, jestli je dobře nebo ne, že tvůrci film otvírají spoilerem. Reálně je asi nemožné zařídit si diváka, který by z novin a filmů a ázetkvízů a podobně nevěděl, kdo to je Dahmer a co udělal, ale coby kdyby. Skladebně a filosoficky: Bylo by od tvůrců více protřelé, kdyby někoho nejprve ukázali, jak balí čokoládové Santa Clause do staniolu, a potom pomalu odhalili, že je to sériový vrah, a nebo je rafinovanější, když prvně na rovinu řeknou, že je to sériový vrah, a úvodní sekvence, ve které je představen publiku, ho ukazuje zabalovat čokoládové Santa Clause do staniolu? - Tuto větu jsem sestavovala posledních pět minut a popravdě si teď připadám jako Oscar Wilde. Většinou mám s filmy o skutečných vrazích morální problém, neboť z nich mám velmi nepříjemný pocit, že pomáhají vytvořit mystický opar fascinace kolem svých objektů (týká se to hlavně filmů o Mansonovi a Chapmanovi, kterých jsem viděla víc a snad všechny mě strašně znechucují přístupem tvůrců - s výjimkou rekonstrukce Helter Skelter z roku 76), ačkoliv reálným cílem by mělo být uvrhnout takové tvory do zapomnění bez slávy a pozornosti. U tohohle filmu ten pocit "obdivné" fascinace nemám. Film zůstává tak low key, jak to jenom jde, hlavní hrdina není sebezvaný mesiáš, který by hledal skryté kódy a měl dojem, že hovoří s bohem a dělá svět lepším místem. Hlavní hrdina je netečný blbeček, co chodí po domě svojí babičky a v pracovních rukavicích vyhání ven vránu. Tvůrci se nesnaží příběhem manipulovat, aby vynikl nějaký message, ale soustředí se na zobrazení událostí jako takových. Při přemýšlení o své diplomce jsem dospěla k tomu, že existují dva druhy filmů: Ty, které používají emoce k tomu, aby diváka dotlačili tam, kde ho chtějí (a těm filmům dávám odpad, i kdyby byly oscarové). "Ty druhé" filmy, a mám za to, že mezi ně patří i Dahmer, se věnují emocím samotným, a výsledný smysl se individuálně skládá až v divákově hlavě. Díky tomu mi nevadí nic z toho, co ostatní komentující filmu vyčítají - absence kontextu, žádné snahy o "mapování života", "málo faktů", chladnokrevnost - naopak to považuji za výsostné kvality přístupu tvůrců. Co za kontext by si tak nespokojení diváci představovali? Mně stačí jedna scéna mezi synem, otcem a babičkou a hned vidím všechny spodní vody úplně jasně. Trochu se až stydím říct, že se mi zdá film o takovém člověku být dílem s přesahem, ale na druhou stranu, když to můžu říct i o snímcích o "fiktivních" hrůzách, měla bych toho být schopna i tady. Protože při dalším přemýšlení o své diplomce jsem dospěla také k tomu, že žádný film, ani z ranku "based on a true story", nikdy není pravda, všechno jsou to pouze možné světy, které jsou si při posuzování rovny. A abych nehovořila jen ve filosofických kategoriích, tak se mi hrozně chce pochválit casting - a nemám ani tak na mysli Rennera, ten je tak nějak implicitně dobrý a o jeho hereckých parametrech jsem se onehdy rozepisovala u filmu Zkřížené cesty, hlavně chci zmínit všechny ty více či méně důležité vedlejší role, protože mi všichni připadali neuvěřitelně přesní - od holek, co se hádají s policajty o život nahatého Asiata, přes nahatého Asiata s tak lákavým nitrem, přes roztomilého kolouška, co prodává nože, demonstruje jejich schopnosti na sobě a má rád ryby, po bělovlasého otce v obleku, který v Pandořině skříňce hledá prsten od svojí první lásky. (05.10.2014) (menej) (viac)