Záhradníctvo: Dezertér

"A komu tím prospějete," napadá mě otázka z Pelíšků v souvislosti s hodnocením tohoto filmu ze strany některých uživatelů. Jako chápu, že se to nemusí někomu líbit tak moc jako dnes mě, ale proč hned odpad? Tohle hraniční hodnocení dávám jen filmům, co jsou fakt marný, nemají žádný příběh a žádnou myšlenku. Dá se toto říct o Dezertérovi? Podle mě rozhodně ne. Hlavně kvůli postavě Jindřicha, který je mi takto ještě sympatičtější, než když jsem ho znal jen z původních Pelíšků. Má můj obdiv za své možná pro někoho až směšné vlastenectví ("táta zas staví pomník :D), za břitký antikomunismus ("komunista nezná bratra, natož sestru") i za to, že dokáže pojmenovat věci takové, jaké skutečně jsou i v okamžiku, kdy se to může zdát vrcholně netaktické. Má přitom rozhodně pravdu, když říká: "Dneska se nás to snaží sežrat zevnitř, jako rakovina". Komunisti u nás v 50 letech tu rakovinu skutečně šířili, co jim síly stačily. A tak i když se někomu může zdát, že jsou ve filmu komunistické postavy ztvárněny trošku schematicky, věřím, že většina komunistů se ve skutečnosti takto hnusně fakt chovala. Jinak by nemohly zničit tolik lidských životů (Milada Horáková a další). Život zničili i holiči Ottovi. Ta doba ho totálně semlela a on se nakonec začne chovat tak, že i jeho vlastní (do poslední chvíle milující) ženě nezbývá než konstatovat: "Ty jsi horší než komunisti....." Tahle dějová linka byla za mě dost silná. Zvláště, když se v první půli filmu zdá, že Otta je na rozdíl od Jindřicha, jež se nedokáže přiblížit ke své dceři Danušce, ideální rodinný typ. Ideální otec i strýc. A Otta je i ten, co se snaží o smír i tam, kde evidentně není šance na smír, zatímco Jindřich nemá problém před svým komunistickým švagrem prohlásit, že mu je "milejší Francouz, když bleje, než Rus, když tančí." Má však pravdu, když své ženě důrazně připomíná, že to co přichází není "májový deštík, ale potopa...potopa našeho světa". Ale i tak jako má biblický příběh o potopě v sobě nese poselství o naději (vyjádřené duhou svítící na nebi), přináší naději, že bude líp i události a děje z konec filmu. A to zdaleka nejen ty politické v podobě smrti Stalina a Gottwalda, po níž z úst Jindřicha zazní pro diváky Pelíšků již legendární hláška: "Dávám bolševikům dva roky, maximálně tři." Doba se mění, z dětí se před očima diváků stávají mladé slečny a mladí pánové (u scény, kdy klučina hraje Fibichův Poem a v půli si s ním vymění místo u klavíru mladík, který bude tuto postavu ztvárňovat v dalších filmu, mě šel mráz po zádech) a my se můžeme těšit na slibovanou komediální romanci, kterou by se měla celá tato trilogie uzavřít. Co říct závěrem? No pokud jsem u prvního dílu dal 5 hvězdiček s hodně odřenýma ušima a to hlavně kvůli samotnému Hřebejkově záměru vrátit se k příběhu Pelíšků, tentokrát je to 5 hvězdiček bez mrknutí oka. Děj se zrychlil, přibyli více politiky a přišlo i silné rodinné drama. A co naopak zůstalo jsou skvělí dětští hrdinové. Že to někteří nevidí? No možná ani vidět nechtějí... Jako třeba argument paní Spáčilové (kritika na idnes.cz), že "divák není netuší, proč se hlavní hrdina začne náhle chovat jako z jiného románu." Copak je vážně nutné některé věci říkat jak pro blbé, když si je divák může domyslel z celkového kontextu filmu. Co je tak nepochopitelné na tom, že Ottu ty nové komunistické poměry natolik psychicky vydeptaly, že se s tím vším nedokáže vypořádat jinak, než totálním odpoutáním sebe od všeho, co mu připomíná ten krásný "starý svět"? Špatná dramaturgie? Mě by naopak vadilo cokoliv co by bylo více návodné a kde by pak chyběl ten moment překvapení, který prožívá rodina (i divák filmu), když dojde na onen inkriminovaný Ottův dopis... (30.09.2017) (menej) (viac)