Posledná rodina

Takýto filmový zážitok a podmanivú, sugestívnu atmosféru dokáže ponúknuť len veľmi málo filmov. Niečo nezabudnuteľné, nepopísateľné, ochromujúce všetky zmysly diváka. Sedel som ako prikovaný, neschopný ničoho, len sledovať majstrovsky naturálne spracovanú drámu jednej rodiny, ktorá trvala cca 28 rokov. Nuž, nie nadarmo sa hovorí, že tie najlepšie príbehy píše sám život. A ten koniec páni.... ten koniec bol totálne zdrcujúci, zarezal do môjho vnútra ako nôž do masla. Pre mňa preto ide o jednoznačne ten najlepší poľský film a poľská kinematografia opäť raz potvrdila, že v našom stredoeurópskom regióne nemá žiadnu konkurenciu. (27.02.2017)

Malíř Zdzisław Beksiński podle všeho skutečně existoval a těch pár obrazů, které jsou ve filmu vidět, rozhodně vypadalo více než „zajímavě“. Jenže očima diváka, který o něm nikdy předtím neslyšel, tu mám jeho osobní život za posledních zhruba 30 let ve dvou hodinách. Rodina v názvu má význam, protože o nikom jiném to v podstatě není. Malíř, jeho manželka, jejich matky a syn. Co znamená ono „poslední“ v názvu, jsem nepochopil, ani mne peripetie se synem moc nezaujaly. Jistě, ne v každém životopisném filmu jsou scény jako pád dopravního letadla, ale stejně... :-/ (30.03.2017)

Posledná rodina nie je prekvapivo film primárne o maliarovi- otcovi, i keď sa na život jeho famílie pozeráme retrospektívne z jeho dialógu s novinárom. Hlavnou postavou je jeho syn Tomek, jednoznačne najzaujímavejšia postava diela. Potom o niečo menej venuje režisér priestor Zdzislawovi, druhému najzaujímavejšiemu členovi famílie, zase o niečo menej sledujeme jeho manželku, pretože až tak zaujímavá nie je a babka chudák už nie je zaujímava vôbec ničím a tak sa občas len pozrieme v hororových detailoch na jej odumierajúce telo. Napriek tomu, koľko času s Beksinskimi strávime, stále sa im nedostaneme do hláv, pretože Matuszynski je observatér, nie psychológ. Čo ale neznamená, že takýto prístup je menej umelecký, skôr by som povedal, že v tomto prípade práve naopak. Asi má každá krajina svoju Panelstory, okrem Chytilky tu máme Tarrove Panelové vzťahy a teraz prišli Poliaci s o niečo menej humornou časozbernou pravdivou historkou, ale ono to bez humoru v priestoroch pravouhlých prefabrikátových skladačiek aj tak úplne nejde... (07.08.2018)

Dlouhá první polovina vybízí film nedokoukat. Jakási nudná, nehumorná humoriáda o ujeté rodině, která zdánlivě nikam nesměřuje, jen se vyvíjí pomalu a zásadně nelogicky. Někdy v polovině se všechno láme, a už jsem od toho nedokáízal vstát. Protože neznám ony "skutečné události", závěr pro mne byl naprosto neočekávaný. (01.11.2021)

Musím se přiznat, že film byl výborný, pokládám jej za hluboké, syrové a působivé dílo. Mám k němu ale řadu výhrad, díky kterým nesdílím názor, že by se jednalo o bůhvíjak průlomový debut, nýbrž pouze kvalitní debut. Celkové ztvárnění je dle mého názoru standardem současné evropské kinematografie, které lze rámcově přirovnat k filmům Hanekeho - syrové, tiché, s minimalizovanými výrazovými prostředky, skoro úplnou absencí hudby a na kost obroušeným studeným naturalismem. Provedené sice kvalitně, nicméně nijak zvlášť originálně. Krom polských reálií mohl film vzniknout v řadě jiných evropských zemí. Ani by mne toto nenapadlo kritizovat, navíc se jedná o režijní prvotinu, na druhou stranu nesdílím současné označování filmu jako "zázračný". Názory na špičkovou kameru apod. lze sdílet, ale důležité je rovněž vnímání filmu jako celku. Dále mi mírně nesedělo časové vymezení, jelikož Beksinski tvořil již od 60. let, zatímco tento film jej sleduje až od jeho přistěhování do Varšavy v roce 1977 do roku 2005. Velkou část svých vrcholných děl Beksinski vytvořil do poloviny 80. let, převážně tedy v době ještě před dějem tohoto filmu nebo před zmiňovanými rodinnými tragédiemi. Není mi tedy jasné, z jakého důvodu je jedním z témat snímku působení okolního světa na Beksinskiho tvorbu (surová realita vs. surrealistické obrazy), když zjevně její hlavní pocitové a myšlenkové koncepty mají kořeny v jeho mnohem mladším věku, kterému se film vůbec nevěnuje a který zdá se nebyl až tak negativní či ovlivněný pozdní tragédií jeho rodiny, byť Beksinski nepřetržitě tvořil až do smrti. Události v 90. letech jsou pak zaměřené zejména na zmíněná rodinná úmrtí, kdy v kontextu chování postav lze najít vazbu na název Poslední rodina, ale potom se ptám, dobře, ale proč tedy vůbec nějaký výstřední Beksinski? Proč ne zcela anonymní rodina, kterou obdobné události zajisté mohly postihnout. Kontrast jeho výstřednosti a naturalistické tragické reality mi jako symbolická vazba přijde poměrně vratký. Tomu je poplatné i odvíjení děje v druhé části, kdy divák sleduje vývoj událostí, a snaží se je konfrontovat s dějem jako celkem, ale je od svého uvažování neustále vyrušován myšlenkou, že takovou konfrontaci není třeba vést, jelikož film stejně jen s dokumentární přesností vypráví to, co se opravdu ve skutečnosti s Beksinskiho rodinou stalo. Včetně extrémního závěru, který je na jednu stranu velice působivý (nemůžu nesrovnat se scénou z Hanekeho Caché), na druhou stranu se tam ve mne stále ozývá to "no...ano, to se stalo i doopravdy, a...?". Život takové osobnosti jako Beksinski je samozřejmě sám o sobě téma a námět jako hrom, ale tady mi jeho uchopení zkrátka trochu vazbí. Možná jsem ale pouze mírně zklamán tím, že jsem skutečně očekával film více lyrický, výtvarný a snový...ale tak, to je spíš problém můj, to bych taky mohl říct, že jsem si to mohl natočit sám a lépe, o čemž samozřejmě zásadně pochybuju :-DDD 7/10 (10.05.2017)