Peníze nebo život

V pořadí druhý film V+W v porovnání s prvním vydatně "zfilmovatěl". Prvkem, který upoutá naši pozornost, je samotné zaměření filmu. Rok natáčení 1931 se pohybuje i nadále v rovině života ustáleného, postrádajícího otřesy a krize, v té době stále ještě nabíhající, do něj zasahuje jen velmi zprostředkovaně. Mluvit o tom, že film byl podobně jako PUDR přijat rozpačitě, není přesné. Řadu motivů, které v něm byly použity nalezneme např. v soudobé veselohře U NÁS V KOCOURKOVĚ. "Okupovat" podle údajů filmového historika pražské premiérové kino té doby víc než měsíc má k neúspěchu a rozpakům - zdvořile řečeno - víc než daleko. Za povšimnutí stojí i dvojice Hermanová-Vítová; obě jsou tu zachyceny ještě v dívčím rozpuku svého ženství (v době natáčení bylo Hermanové 18 a Vítové 17 let). Zajímavé a mimořádně neobvyklé jsou i rozsáhlé "němé" scény. I toto dílo patřilo v dobovém kontextu nesporně do absolutní špičky tehdejší tvorby. (29.08.2011)

Ucelenější než Pudr a benzin, ale díky tomu i trochu typičtější a předvídatelnější v žánru "filmů pro pamětníky". Film je ale zajímavý hlavně pasážemi, které nemají daleko ke klasickým groteskám (člun na vodě, bitva v muzeu) a nebo se snaží využívat možností zvuku nad rámec mluvené řeči - Voskovcova rodina vydávající zvuky zvířat nebo scéna v koupelně komponovaná na hudební doprovod. A v neposlední řadě je jedním z hlavních hudebních motivů tohoto filmu Život je jen náhoda... (05.11.2012)

Od druhého filmařského ponoření osvobozeného dua Voskovec - Werich a jeho nejbližšího okolí bych očekával mnohem větší odvahu. Peníze nebo život jsou ozvučenou groteskou s jednoduchým dějem i vyzněním a skrývá několik rozkošných zvukových i obrazových hrátek. Samotný příběh nevybočuje ničím z průměru komediálního žánru němé i ozvučené formy. V dané době mohla být tato odlehčená a nekomplikovaná zábava přijímána s nadšením, s odstupem dlouhé řádky let stojí za zaznamenání pouze několik okamžiků, vyzdvihují se snad v každém oficiálním textu obsahového popisu a potěší svou neočekávaností. Bez nich by se na tento film dalo i zapomenout. Ústřední dvojice příběhu si pochopitelně zabírá téměř veškerý čas pro sebe. Zákon občas lehce překračující nezaměstnaný Tonda (velmi příjemný Jan Werich) a nespokojeně výhodně ženatý Pepík (pozoruhodný Jiří Voskovec), dávní kamarádi ze školní lavice, rozjíždí vytrvalostní běh přes překážky o znovunabytí lidské důstojnosti. Formát grotesky je dominantní, oba hrdinové přizpůsobiví a vynalézaví ve svém nadšení. Nejnebezpečnějším protivníkem duchaplné i utrápené dvojice je lupičská banda s nekompromisním vůdcem (velmi zajímavý Vladimír Majer), zlodějem samotného vzácného náhrdelníku (Emil Bolek) a dalšími nevyzpytatelnými nohsledy (Jan W. Speerger, Josef Klapuch, Jára Pospíšil, Jan Richter a Karel Hospodský). Mladistvý ženský půvab dodávají grotesce Pepíkova nevěrná manželka Helena (velmi zajímavá Eliška Pleyová) a párek dospívajících kolemjdoucích dívek (příjemné Hana Vítová a Ljuba Hermanová). Z ansámblu Pepíkova neodbytného příbuzenstva je zde netrpělivý tchán (zajímavý Jaroslav Hurt), poživační strýčci (příjemní Theodor Pištěk a Jaroslav Vojta) a upjatá teta Albína (Marie Grossová). Z dalších rolí zaujme zahraniční nečestný svůdce Maurice ven den Branden (zajímavý Theo Amady), neodbytný policejní detektiv (Jaroslav Průcha), svědomitý průvodce v muzeu (příjemný Josef Skřivan), přísný policejní prefekt (zajímavý Miloš Nedbal, též v roli zmatkujícího hrnčíře), či roztržitý starosta (velmi zajímavý František Černý). Osvobozeným se na druhý pokus podařilo vytvořit soudržnější filmové dílo. Na druhou stranu byla doba již někde jinde a tvůrčí odvaha je omezena touhou po úspěchu s plnohodnotným přijetím do filmařského světa. Nejvýraznější jsou pouhé okamžiky, které dávali příslib a uchovalo se díky nim v paměti i samotné filmové dílo. (08.07.2017)

Přepestrá filmová klauniáda vstřebávající podněty brechtovské i chaplinovské a balancující mezi němým filmem, dadaistickou divadelní hrou a muzikálem připomíná polymorfní básnické pásmo nebo receptář filmové magie. Hyperkritická zvláště vůči stojatým vodám měšťanstva (a v tomto směru nešetřící expresionisticky stylizovanými obrazy) nechává své dva hrdiny až do poslední vteřiny zvažovat dilema vložené do titulu filmu a při zkusmých rozřešeních zkoumá pravost tradičních institucí – policie, muzea, městské správy. Nepřekvapivé zjištění dutosti všeho zavedeného urychluje jejich závěrečný důsledný odvrat k životu. Pryč od atrap! (01.03.2024)

Ve svém druhém filmu se Voskovcovi a Werichovi podařilo nalézt ucelenější formu. Rámcovým dějem tu byl příběh dvou bývalých spolužáků, kteří při honbě za ukradeným šperkem zažijí řadu bláznivých dobrodružství. Nejzdařilejší je série geniálních klauniád na jezeře a v muzeu, patrně nepřekonaná zůstane úvodní prezentace "rodinného zvěřince". Pozornost si pak zaslouží i jeden z prvních hudebních klipů, v němž Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají legendární song Život je jen náhoda. První filmy této komické dvojice byly do značné míry improvizacemi. Šlo v nich především o hledání nových možností a cest k oživení české filmové veselohry. V a W přišli do ateliérů bez sebemenších zkušeností a proto používali osvědčené jevištní výstupy, které jen volně skloubili jednoduchým dějem. Snažili se přitom nikdy nedostat do stojatých vod podbízivého humoru, jemuž se na jevišti Osvobozeného divadla všemožně vysmívali. Proto se také ve svých prvních filmech zásadně vyhýbali styku s profesionálními filmaři a volili raději své spolupracovníky z řad divadelních kolegů - režiséra Jindřicha Honzla, skladatele Jaroslava Ježka a výtvarníka Františka Zelenku. Ani jeden z nich ovšem neměl do té doby velké zkušenosti s filmem a to mělo pochopitelně své stinné stránky, zejména v případě Jindřicha Honzla, který se nedovedl vymanit z ryze divadelního pojetí režijní práce. Také při výběru dalších představitelů dávali V a W vědomě přednost členům Osvobozeného divadla a jejich zásluhou pronikla do českého filmu řada nových tváří, přinášejících s sebou nový humor a styl (Nedbal, Černý, Filipovský, Záhorský, Trégl a mnozí další). Současně se však potvrdilo, že nedostatek základních profesionálních zkušeností a znalostí může oslabit výsledný efekt. V další filmové práci si ostatně Voskovec s Werichem vzali z těchto cenných poznatků ponaučení a přizpůsobili se moderním požadavkům soudobé kinematografie. (05.12.2009)