Peníze nebo život

Ústřednímu triu Voskovec, Werich, Honzl se narozdíl od filmové prvotiny Pudr a benzin podařilo vytvořit sevřenější a ucelenější film, který je spíš než souhrnem těch nejlepších skečů Osvobozeného divadla vyrovnanou (i když nijak osvětovou) podívanou ve stylu starých grotesek. Samozřejmě nemůže chybět několik Ježkových šlágrů a výtečných slovních hříček, ve kterých je dvojice V+W skutečně doma. Celkem překvapivá je ale i jejich suverenita v "němých" pasážích, které sice pouze kopírují zámořskou grotesku, nicméně mají šmrnc i v českém podání. Za jednoznačný zápor považuju až příliš tezovitý scénář, kterému sice nechybí poetistická láska k nízkým žánrům, ale citelně mu chybí něco vtipného a osvěžujícího... Ovšem třeba takové výstupy rodinného zvěřince jsou i po letech k popukání. Silnější ***. (26.06.2005)

Film Peníze nebo život (premiéra 14.10. 1932) působí daleko sevřeněji a promyšleněji než předchozí Pudr a benzin. Jakoby si tvůrci řekli, že méně znamená více. Místo mnoha krátkých scének můžeme vidět jen několik dlouhých zato detailně propracovaných scén. Stejně jako v populárních amerických nebo francouzských fraškách se stala spojovací dějovou linií honička za ukradeným šperkem. Hlavním zdrojem inspirace byl tentokrát jejich oblíbený režisér René Clair (především jeho filmy Milion – viz scéna bitvy v muzeu, nebo Ať žije svoboda). Kromě René Claira si při scéně v muzeu můžeme vzpomenout na němé filmy německého expresionismu (práce se světlem a stínem, tísnivá atmosféra), na které se ostatně odkazuje i v dialogu. Větší prostor tu také dostala hudba Jaroslava Ježka respektive zvuková stopa jako taková. Ve scéně „rodinného zvěřince“, kdy bohatý mladík představuje příteli kapesnímu zloději jednotlivé členy příbuzenstva, je zvuk využit k posílení komičnosti situace (každého příbuzného charakterizuje zakvílení hudebních nástrojů, připomínající zvuky nejrůznější zvířeny). Dokonce i úvodní dialog obou přátel je rytmizovaný hudbou a posléze plynule přechází ve zpěv titulní písně. Jednotlivé šlágry jsou také daleko lépe integrované do filmu a to jak ve zvukové (variování titulní písně v průběhu filmu) tak v obrazové stopě (scéna, ve které Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají v akváriu píseň Život je jen náhoda, by s trochou nadsázky mohla aspirovat na pozici prvního českého videoklipu). Změn dostála i ústřední komická dvojice. Zatímco ve filmu Pudr a benzin stojí oba tak trochu mimo děj, mimo filmovou realitu (tento dojem je navíc posílen tím, že vystupují pod svými občanskými jmény), zde jsou už hlavními hybateli děje. (14.11.2005)

Ve svém druhém filmu se Voskovcovi a Werichovi podařilo nalézt ucelenější formu. Rámcovým dějem tu byl příběh dvou bývalých spolužáků, kteří při honbě za ukradeným šperkem zažijí řadu bláznivých dobrodružství. Nejzdařilejší je série geniálních klauniád na jezeře a v muzeu, patrně nepřekonaná zůstane úvodní prezentace "rodinného zvěřince". Pozornost si pak zaslouží i jeden z prvních hudebních klipů, v němž Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají legendární song Život je jen náhoda. První filmy této komické dvojice byly do značné míry improvizacemi. Šlo v nich především o hledání nových možností a cest k oživení české filmové veselohry. V a W přišli do ateliérů bez sebemenších zkušeností a proto používali osvědčené jevištní výstupy, které jen volně skloubili jednoduchým dějem. Snažili se přitom nikdy nedostat do stojatých vod podbízivého humoru, jemuž se na jevišti Osvobozeného divadla všemožně vysmívali. Proto se také ve svých prvních filmech zásadně vyhýbali styku s profesionálními filmaři a volili raději své spolupracovníky z řad divadelních kolegů - režiséra Jindřicha Honzla, skladatele Jaroslava Ježka a výtvarníka Františka Zelenku. Ani jeden z nich ovšem neměl do té doby velké zkušenosti s filmem a to mělo pochopitelně své stinné stránky, zejména v případě Jindřicha Honzla, který se nedovedl vymanit z ryze divadelního pojetí režijní práce. Také při výběru dalších představitelů dávali V a W vědomě přednost členům Osvobozeného divadla a jejich zásluhou pronikla do českého filmu řada nových tváří, přinášejících s sebou nový humor a styl (Nedbal, Černý, Filipovský, Záhorský, Trégl a mnozí další). Současně se však potvrdilo, že nedostatek základních profesionálních zkušeností a znalostí může oslabit výsledný efekt. V další filmové práci si ostatně Voskovec s Werichem vzali z těchto cenných poznatků ponaučení a přizpůsobili se moderním požadavkům soudobé kinematografie. (05.12.2009)

Jiří Voskovec a Jan Werich mladí, zábavní, plní energie, sice to ještě není úplně ono, ale beru to tak, že tenkrát stáli na startovní čáře a teprve vstupovali do uměleckého světa.. K tomu chovám neskonalý obdiv k talentu a práci Jaroslava Ježka, takže v tomto ohledu byl pro mne tento snímek velice příjemný.. Příběh dvou přátel (bývalých spolužáků), ukradeného klenotu, nevěrné manželky a rodinného zvěřince je veskrze úsměvná záležitost.. Potěšila mě účast dvojice Hana Vítová a Ljuba Hermanová, pěkně se mi na ně koukalo.. (11.08.2021)

Přepestrá filmová klauniáda vstřebávající podněty brechtovské i chaplinovské a balancující mezi němým filmem, dadaistickou divadelní hrou a muzikálem připomíná polymorfní básnické pásmo nebo receptář filmové magie. Hyperkritická zvláště vůči stojatým vodám měšťanstva (a v tomto směru nešetřící expresionisticky stylizovanými obrazy) nechává své dva hrdiny až do poslední vteřiny zvažovat dilema vložené do titulu filmu a při zkusmých rozřešeních zkoumá pravost tradičních institucí – policie, muzea, městské správy. Nepřekvapivé zjištění dutosti všeho zavedeného urychluje jejich závěrečný důsledný odvrat k životu. Pryč od atrap! (01.03.2024)