Čistá duša

Možná jsem primitiv, protože jméno John Forbes Nash jsem poprvé zaznamenal až v souvislosti s timhle filmem. Nikdy dřív jsem o tomto vědci neslyšel a tim pádem mi byl jeho život celkem ukradenej. Pro mě to je takovej nepříliš zajímavej životopisnej film o jednom chlápkovi, kterýho vůbec neznám. Ale nutno dodat, že život se schizofrenií asi bude celkem "zábava". Když tak nějak spočítám všechny klady a zápory, vychází mi to jako čistej průměr. Jak příznačný, že to režíroval zrovna Ron Howard, což je takovej génius průměrnosti. Nechápu, kde tento film nabral takový vysoký hodnocení. Asi se zkusim zeptat nějakýho imaginárního kamaráda... (27.08.2013)

Po letech a několikátém shlédnutí filmu musím konstatovat, že zde Russell předvádí pravděpodobně životní výkon. Sice za něj nebyl oceněn Oscarem, ale to jen proto že v témže roce byl natočen Training Day. Čistá duše je jedním z mých nejoblíbenějších filmů takže není moc co řešit ani u hodnocení 5 hvězdiček. 90% (07.09.2006)

Miluju Jennifer Connelly. No, měl bych mluvit spíš o filmu. Takže, miluju Jennifer Connelly. No tak, co jsem to, jo, aha. Miluju Jennifer Connelly. No dobře, už dost. Film Čistá dusice není nijak originální svým obsahem, nicméně vytahuje z něj prakticky všechno, co se vůbec dá. Příběh duševně nemocného matematika Johna Nashe a jeho obětavé manželky je vyprávěn tak citlivě a poutavě, že to vtáhne a nepustí. Precizní filmařinou jsou Nashovy vize, jak ty teoretické (mizející holky v baru), tak schizofrenní. Herecké výkony Russela Crowea (toho oscara měl dostat), kterého jsem vlastně začal registrovat až po tomhle filmu, Eda Harrise, Paula Bettanyho a samozřejmě Jennifer Connelly (ještě jsem neřek, že jí miluju) jsou vyloženou lahůdkou, Horner složil velmi působivé party, zkrátka výborný citlivě lidský film. (16.11.2006)

Velmi citlivý a silně emocionální snímek, který i přes své matematické pojednání působí mnohem více na srdce než na mozek - toto citovové zaměření a pro cynické duše až patetická emocionální podbízivost je hlavním rozdílem oproti Klubu Rváčů. Howardova snaha o hluboký zážitek, který by se nesmazatelně zapsal do našich čistých duší se i přes menší nesrovnalosti, co se věrohodného vykreslení nemoci týče, povedla na sto procent. Film má své nesmírně smutné i krásné pasáže, jimiž nás ladně provede geniální herectví R. Crowa a překrásné J. Connelly. Ovšem ještě víc než zatlačenou slzu oceňuji a obdivuji propracovanou hru s divákem na to, co je reálné, co je iluze a čemu (ne)věřit. 9/10 (01.10.2009)

Po trochu nudnějším začátku, kdy nebylo moc zřejmý, jestli je ten Nash autista, nebo jen "jinej", přišel Pentagon, luštění kódů a začalo se to slibně rozjíždět. Pak nastoupil na scénu Parcher a začalo pronásledování, nejistota, léčebna a tuhle část filmu jsem opravdu hltal scénu za scénou. Dále následoval boj s nemocí a bohužel dost patosovej konec (znovupřijetí na univerzitu, propisky a samozřejmě cena, velká slova, slzy atd.) Takhle mi to vychází zhruba na 4* a ty ještě potvrzují herecké výkony; Crowe se opravdu předvedl, stejně tak perfektní Harris a Connelly, která mě překvapila nejen svým herectvím (doteď jsem s ní viděl pouze Requiem za sen). (08.11.2009)