Čistá duša

Miluju Jennifer Connelly. No, měl bych mluvit spíš o filmu. Takže, miluju Jennifer Connelly. No tak, co jsem to, jo, aha. Miluju Jennifer Connelly. No dobře, už dost. Film Čistá dusice není nijak originální svým obsahem, nicméně vytahuje z něj prakticky všechno, co se vůbec dá. Příběh duševně nemocného matematika Johna Nashe a jeho obětavé manželky je vyprávěn tak citlivě a poutavě, že to vtáhne a nepustí. Precizní filmařinou jsou Nashovy vize, jak ty teoretické (mizející holky v baru), tak schizofrenní. Herecké výkony Russela Crowea (toho oscara měl dostat), kterého jsem vlastně začal registrovat až po tomhle filmu, Eda Harrise, Paula Bettanyho a samozřejmě Jennifer Connelly (ještě jsem neřek, že jí miluju) jsou vyloženou lahůdkou, Horner složil velmi působivé party, zkrátka výborný citlivě lidský film. (16.11.2006)

Skvělý, ale uplně dokonalý určitě tento kousek neni. Budu zde opakovat co napsali jiní, ale akademici ať táhnou v pr... . Viděl jsem Training day a Crowe je přece jenom někde jinde než obyčejnej standartní Washington. Předvadi tu něco, co se opravdu vídá málo kdy. Scénář je taky slušný, ale chvilkama mi to přišlo hrozně zdlouhavý a utahaný. Proto jen za 4*. Toto opravdu neni nejlepší film loňského roku. (25.09.2002)

O oprávněnosti oscarového vítězství by se sice dalo trochu pochybovat, jedno však filmu upřít nelze - brilantní výkon Russela Crowea ( a nic na to nemění ani fakt, že šlo o vděčnou, těžko přehlédnutelnou roli) Po shlédnutí filmu si už dávám větší pozor, jestli někdo z mých přátel nevypadá trochu podezřele:) (23.05.2002)

Velmi podařený životopisný film (postavený na tradičních základech amerického přístupu k životu a světu). Profesor Cyril Höschl jednou na jedné své přednášce říkal, že se osobně na nějaké konferenci v zahraničí s profesorem Nashem setkal a že ve skutečnosti nepůsobí tak charismaticky a oslnivě jako ve filmu Čistá duše. A tak to má asi v amerických životopisných velkofilmech být... (25.07.2007)

Velmi citlivý a silně emocionální snímek, který i přes své matematické pojednání působí mnohem více na srdce než na mozek - toto citovové zaměření a pro cynické duše až patetická emocionální podbízivost je hlavním rozdílem oproti Klubu Rváčů. Howardova snaha o hluboký zážitek, který by se nesmazatelně zapsal do našich čistých duší se i přes menší nesrovnalosti, co se věrohodného vykreslení nemoci týče, povedla na sto procent. Film má své nesmírně smutné i krásné pasáže, jimiž nás ladně provede geniální herectví R. Crowa a překrásné J. Connelly. Ovšem ještě víc než zatlačenou slzu oceňuji a obdivuji propracovanou hru s divákem na to, co je reálné, co je iluze a čemu (ne)věřit. 9/10 (01.10.2009)