Černobílá spravedlnost

Rozpačitý dojem, no svoje kvality tento snímok rozhodne má. Úvod bol slabo vťahujúci a vlastne som ho bez nejakého vzrušenia alebo niečoho pamätnejšieho len tak pretrpel. Stred snímku sa potom venuje skoro až s dokumentárnym prístupom tým nešťastným udalostiam v hoteli, pričom sa režisérke celkom fajn podarilo zatlačiť i na emotívnu stránku diváka. No potom prišiel záver a ten skĺzol už len do zbytočného predlžovania s haldou vaty a nudnejšieho policajného vyšetrovania. Skrátka to dobré na snímku je len samotná téma a jej filmové spracovanie v strede filmu, to pred a potom je len omáčka, ktorá veľmi často nudila. Na slabší nadpriemer to ale stačí. 70/100 (18.12.2017)

Tak nám úlisná Katka po čtyřech letech opět vylezla z pokrytecké žumpy politické korektnosti, začenichala tendence oskarové vlny a patrně zatoužila příští rok vytrhnout z rukou negromilitantní obrkrávy Džády Pičr Kovářové tentokrát počítám už nikoliv rasisticky zlatou, nýbrž tmavě ebenovou sošku nahatého prdeláče. Uplácala proto z hoven skutečně skutečné události bezprecedentního xenofobního vraždění a ponižování ubohých negroameričanů, o kterých sice nikdo nikdy nevypověděl, jak se přesně udály, nicméně Katka naprosto korektně fabulovala směrem k ceně akademie, která se má v únoru 2018 přejmenovat na Kunta Kinte. Fabulovala samozřejmě naprosto pravdivě, ani trochu tendenčně a naprosto v souladu s tím, jaxe to všechno jistojistě doopravdy stalo. Tedy tak, že pseudokástingově i herecky naprosto perfektní, zkurvený bílý policejní rasista, skoro odpornější a slizštější než Věčný žid, vraždí a psychicky týrá skupinku ultrasympatických, přátelských, usměvavých a mírumilovně blúsujících černoušku, zářivé to budoucnosti Detroitu. Každý, kdo se tam v posledních patnácti letech prošel z Dearbornu do Cantonu, přežil bez újmy, možná bez peněženky i mobilu, ale přežil, může dozajista potvrdit, jak moc by bylo přínosné a poučné natočit také dvojku tohoto sluníčkářsky manipulativního, nudného a neúměrně dlouhého svinstva, snad horšího než žabožroutské imigrační agitky, s názvem třeba Deathroit II: Návrat do Deathroitu. Poté, co otrokář spálil ten fuj fuj segregační a rasistický bič, zatočil s xenofoby a Toyota sežrala americký automobilový průmysl, odešla z města většina bílého obyvatelstva, protože, jak je to naprosto precizně a korektně prezentováno, se prostě bálo, aby jim tolik perspektivní kakaová většina nesebrala všechnu práci, a rozhodně ne proto, že nikdo nechtěl mít dvojdomek s chaloupkou strýčka Toma, decentního, spořádaného, přizpůsobivého, vzdělaného, kulturního a kultivovaného to souseda. A tak je od poloviny devadesátých let z dvoumilionového pilíře amerického průmyslu mičigenský Chánov s počtem vražd a loupežných přepadení na úrovní Haiti, Belize či Hondurasu a osmdesáti tisíci vyrabovanými budovami k demolici, odkud rasistické plevy odtáhly a zůstalo 600 000 nadmíru perspektivních, mírumilovných a pracovitých čokoamerických zrn, hrstka taky zfetovaných bílých socek a Eminem. Ale hlavně, když občas nějaké čtyřpéčko, tedy prospěchářsky politikařící pokrytecká piča z árijského Beverky Hills demagogicky a manipulativně připomene, jak bývalo v rasistických dobách zle! Počítám, že scénář Pohádky o Rodnym Kingovi už se peče. (17.12.2017)

Hanba akademii, že se tohle nedostalo mezi letošní nominované za nejlepší film (a ještě větší českým distributorům, že se našim kinům snímek úplně vyhnul!)... I přes značnou stopáž parádní drama podle skutečných událostí, významná část filmu je velmi intenzivní psycho teror. Herecké výkony bezchybné a režie mé oblíbenkyně Kathryn Bigelow (dosud JEDINÁ žena, která kdy dostala Oscara za režii!) je opět nesmírně sebejistá a precizní. 80 % (26.03.2018)

Slušně odsýpající drama na základě skutečných událostí, které až na přepálenou stopáž nemá skoro žádný kaz. Detroit mapuje krvavé události v motelu Algiers téměř dokumentární optikou, což ještě umocňuje zajímavě zvolená kamera, která všechny zúčastněné zabírá v osobnějším a intimnějším úhlu. V tomto bodě musím zmínit fenomenální herecký výkon Willa Poultera, jehož nesympatický "ksicht na ránu" velmi ostře kontrastuje se zvrácenou povahou jeho postavy. Na druhé straně této pomyslné barikády je John Boyega, jehož postava téměř po celý film nedělá vůbec nic a jenom se zmateně rozhlíží, což výsledný dojem z celého filmu lehce sráží. Avšak pokud se přenesete přes těchto pár chybiček a hluchých míst, dostanete vcelku povedenou sondu do jednoho zásadního občanského povstání v Detroitu roku 1967, které svou syrovostí ukazuje rasismus v celé jeho nahotě. A už jenom díky tomuto by neměl tento film zapadnout ve vodách filmového průměru. „It's a war zone out there. They're destroying the city.“ (10.12.2017)

Kathryn Bigelow se poučila od svého posledního filmu a zaútočila na naběhlé žilky každého, kdo spolu s napětím ve filmech trpí a doufá v dobře zvládnutý konec. Detroit je totiž poměrně zajímavý příběh, který si v podstatě zakládá na rasových motivech USA v letech 1967, ale zároveň o nich není řeč v průběhu celého filmu. Ze začátku film představuje brutální zmatek ve městě, který byste přiřadili aktuálně snad akorát k Sýrii. Pořád tu ale mluvíme o Americe. Druhá část se pak zaměřuje na konkrétní případ toho, co detroitská policie ve městě během těchto nepokojů předváděla. Tato část je zřejmě nejdelší a zároveň nejbrutálnější. Sice tu černoši opět dostali roli utlačovaných, s čímž jsem se za poslední léta víceméně smířil, ale na druhou stranu se jim v této situaci vůbec nedivím. Abychom byli korektní, tak tu máme roli, kterou perfektně hraje John Boyega, a který je tu neutrální jak Švýcarsko. No a třetí část, ta už značí vyústění situací z prostřední části filmu. Můžete počítat s tím, že je tou částí nejabsurdnější. A to i přesto, že druhá je poměrně dost ujetá. Detroit je tedy film bezesporu kvalitní. Během něj mi bylo z lidského rodu vysloveně na blití. A jelikož vím, že to není jenom o rasové nesnášenlivosti, přemýšlím, že se do budoucna uchýlím do nějaké chatrče na hory, připojím internet a dožiji o samotě, protože v tomto případě je to nejlepší řešení. (23.01.2018)