Musíme si pomáhať

Jan Hřebejk tímhle filmem definitivně stvrdil, že česká kinematografie nemá jen Jan Svěráka a Filipa Renče, případně Petra Zelenku, ba naopak, že on sám v poslední době tvoří absolutní špičku českého filmu, a že dokáže natáčet opravdu bravurním způsobem nejen lehčí žánry, ale i hluboké lidské příběhy. Za to se mu klaním až k zemi. (24.09.2002)

Tento film je FILM! A když jsem jej objevila v jedné americké DVD půjčovně, srdce se mi zatetelilo radostí a (světe, div se) hrdostí! Bolek Polívka je ve vážných rolích jedinečný a Csongor Kassai má herecké i divadelní kvality světového formátu. Zpátky k filmu: vynikající kamera, střih, hudba, scénář, působivé herecké výkony v hlavních i vedlejších rolích... celkově bezchybné. :-) (21.01.2011)

Patrně nejlepší Hřebejkův film, což sice vzhledem k jeho klasicky českému "laskavému stylu" není žádná výhra, ale Musíme si pomáhat mezi jeho filmografií vyčnívá jako jednooký mezi slepými. Líbí se mi tu ale hlavně tři věci. Jedním z nich je nečernobílé vykreslení Čechů a Němců: ne všichni Němci jsou parchanti a ne všichni Češi oběti, bylo to daleko složitější a nakonec se Češi chovali jako stejnej dobytek. Kvůli tomu překousnu i fakt, že si nakonec "všichni pomáhají". Osobně takovou vírou v dobré lidstvo netrpím. Zadruhé mě nečekaně dostalo při prvním sledování napětí, jež mě většinu stopáže příjemně znervózňovalo: jak to bude s židovským klukem? Dozví se o něm Horst Prohaska dřív, nebo později? Co bude dál? Nějak jsem tomu uvěřil. A to bylo fajn. A za třetí mě bavili herci. Přestože - a to musím zdůraznit - přestože dost přehrávali, a to jak Jaroslav Dušek, tak Anička Šišková. Joo, tady byla ještě fajn milfka. Letos v létě jsem s ní dělal rozhovor pro Instinkt a ejhle. Věk nezastavíš, no. Oba jsou ve filmu výrazní, oba jsou přesvědčiví, ale zároveň je v jejich hraní obrovská porce ironie, kvůli které bych Českého lva Šiškové ten rok nedal... Což neplatí o Polívkovi, který je každým rokem lepší a vyzrálejší jako pravá valašská slivovice. I v jeho hraní ta ironie byla cítit, ale mnohem lidštěji než u zmiňovaných druhých. Naopak jestli bych něco vedle klišé a té hřejivé lidskosti (brr) vytkl, tak podivnou roztřesenou kameru (asi umělecký záměr, který jsem ovšem nepochopil), strašně nesympatického Kassaie, zbytečně dlouhou stopáž a takovou tu "českost". Ovšem jsou to vlastně maličkosti. (01.10.2018)

Film začíná tím, že tři muži společně močí v krajině (náznak původní idylické jednoty Čechů, Židů a Němců, ale už zde zárodek sváru, vždyť Horst močí opodál) a končí tím, že mimino jednoho z nich pomočí jinému z nich ruku. Prozaičnost náležitostí skrývání je uprostřed filmu poeticky vyjádřena opět močením. Když k tomu přidám tu Čížkovu nehodu na schodech… Jarchovskej, Jarchovskej, s tou hřejivou člověčí vopravdovostí to fakt přehnali. Šmírácká poplatnost divákovi odchovanému svěrákovsko-menzelovským „laskavým českým humorem“ při neschopnosti patřičné delikátnosti tak zaujme především etymologickou doslovností slova „humor“. Některé dialogy jsou velmi průhledně účelové. Navíc při opětovném zhlédnutí po dvanácti letech mi z toho příliš čpí autorský rukopis J+H, který jsem v premiérovém roce ještě nečuchal. I přes to však původní skvělý dojem z tohoto filmu zůstal. Rozhodně zdaleka to nejlepší, co J+H vytvořili (srovnáváno s viděnými, tedy: Šakalí léta, Pelíšky, Horem pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek). Jestliže jsem o Pelíšcích napsal, že každá dílčí scénka je diametrálně lepší než celý film, tady částečně platí opak: Jarchovský to skvěle vymyslel, Hřebejk krásně natočil, ale některé pasáže jsou prostě slabé. V původním komentáři vychvaluji způsob, jakým se zde pracuje s názvem filmu. Chválu neodvolávám, jen se mi nově zdá, že se ten motiv „zusamenhalten“ zbytečně moc cpe v průběhu celého filmu do diváka horem dolem. Možná ale můj dojem lépe a obecněji vystihuje Šandík, když píše, že „Hřebejkovy postavy vůbec mluví víc, než by bylo záhodno“. Přílišnou humornost ale tomuto filmu nevyčítám. Aby byl jiný, musel by ho prostě někdo jiný vymyslet. Chyba není v komičnosti Musíme si pomáhat (v tom je naopak geniálně český), chybou je, že značka J+H dalšími filmy postupně zcela zjalověla. Navíc Dušek je skvělý, nezvykle civilní Polívka nezklamal a rudoarmějec s kohoutkem tam jistě patří. Kuriozitou je, že jsem nepoznal Pechu. Pro své fanoušky ponechávám to zásadní ze svého původního nadšeného komentáře (5.6.2011): "Způsob, jakým tento film pracuje se svým názvem, je ohromující, ve strhujícím nebezpečně groteskním závěru přechází do geniality. Film nic nelakuje, jen skvěle vypracovává tématický příběh a dívá se kolem, v šílené době permanentního ohrožení a pak (paradoxně?) při akutním ohrožení po obratu. Právě ti, kteří se po celou dobu chovají konzistentně lidsky, jsou vystaveni největšímu ohrožení předtím i potom. Naštěstí se to ve finále tak krásně sešlo a musíme si přece pomáhat. Nevím o jiném filmu, který by tak bravurně, vrstevnatě, dramaticky, vtipně a při tom hluboce pracoval se svým názvem. Závěrečná scéna Polívky s kočárkem - bez komentáře. Račte si taky povšimnout jmen manželů: Josef a Marie. A příjmnení? Čížek. Duškův Prohaska se snad ani nemůže jmenovat jinak." Nově dodávám, že Mariino a nejosefovo dítě je synem Davidovým. Po ideové stránce krotí mé nadšení NinadeL, to abych nezapomněl, proč ji mám v topce. (05.11.2012)

K tomuhle filmu jsem se dostal až dnes a docela toho lituji, protože se jedná o skutečně skvělý film. Hřebejk na malém prostoru rozehrává napínavý příběh o zbabělosti, odvaze a typickém čecháčkovství, jež se projeví v každé době. Bolek Polívka a Anna Šišková předvádí herecký koncert, ale pozadu nezůstávají ani nepřehlédnutelný Dušek nebo talentovaný Csongor Kassai. Musíme si pomáhat je jednou z těch filmových národních povinností, jež nezklamou ani po několikátém zhlédnutí. (16.03.2009)