Musíme si pomáhať

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. (02.03.2008)

Rozhodně to není špatný film a podle mě to je určitě nejlepší role Bolka Polívky ale nesedlo mi to tolik jako třeba Pelíšky. Je sice pravda, že toto téma se nedá moc zjednodušovat a zešměšňovat ale i tak mi ve filmu chybělo něco co by mě do něj více vtáhlo. Ale to nic nemění na faktu, že se jedná o jeden z nejlepších českých snímků. (16.11.2007)

Výtečná směsice války, beznaděje, ale i trochy legrace (i když legrace je možná moc silné slovo), soucítění a vzpomínek. To vše pod skvělou taktovkou pana Hřebejka se skvělými hereckými výkony (obzvláště pan Dušek v pro něj trochu netradiční záporné roli, Bolek Polívka, ale i třeba tradičně skvělý Jiří Kodet). (24.11.2003)

Názov filmu presne vystihuje jeho záverečnú myšlienku. Vždy som rád, keď má film názov, ktorý v podstate nič nehovorí a dá význam až na konci. Musíme si pomáhať sa rozbieha trochu pomaly, možno budete chcieť chvíľami aj prepnúť, ale svojou záverečnou polhodinou vás môže silno dostať. Mňa ako jediný Hřebejkov film výraznejšie emocionálne oslovil. Len by som sa pri strihu zbavil tých niekoľkých komických scén, sú v takomto príbehu úplne zbytočné. (29.10.2012)

Velice vydařený film. Pro mě osobně je tu hlavně neokoukaný Csongor Kassai a můj oblíbenec v docela záporné roli, Jaroslav Dušek. Film poukazuje hlavně na dnes už bohužel téměř vyhynulou vlastnost lidí, a to na obětavost protkanou soucitem. Ruku na srdce, kdo by doma schovával skoro neznámého člověka, když by hrozila smrt nejem jemu samotnému, ale i všem lidím okolo? Přece jenom od Pelíšků je to posun někam jinam. Ale velice zdařilý posun, který ohodnotím alespoň 4*. (16.12.2007)