Snídaňový klub

Madison Spencerová je trinásťročná hrdinka posledného románu Chucka Palahniuka Zatratení, ktorý teraz momentálne čítam a pre ňu je snímka Johna Hughesa The Breakfast Club hollywoodský nesmrteľný film. Je mrtva a dostala sa do pekla, ktoré je podľa nej práve takou ohnivejšou obdobou tohto filmu. Mňa len tak zaujímalo, či naozaj tento film existuje, pozriem do databázy a fuckt, že hej! Vidieť to vtedy, bol by som asi z toho uveličený, ako mladá Madison, avšak teraz mi to prišlo skôr trápne smiešne. Tie ich tanečné ťahy, idiotské pozy, bota omotaná červenou šatkou.... Ale dalo sa zasmiať na vtipných hláškach, to nepopieram, ale hovorím, teraz ma to nejak minulo a navyše, ked' rozoberali svojich starých, tak som dokonca skapínal aj od nudy a teda zostanem na neutrálnych (50/50) troch hviezdičkách, pretože bolo celkom milé si sentimentálne zaspomínať na detstvo. (05.09.2012)

V jednoduchosti je síla. Nechte spolu zavřených 5 rozdílných studentů 9 hodin po škole a něco z toho bude. Možná ten film není tak super, ale mě určitě bavil. A i když hudby ve filmu moc nebylo, těch pár skladeb stálo za to [Simple Mind - Don't You], zlatá 80! # příběh 7 | hudba 8 | humor 7 | akce 1 | napětí 1 | pustil bych si znovu 7 (26.07.2011)

"My všichni jsme pěkně divní. Jen to někteří z nás líp skrývají." Zajímavá generační (a vůbec ne dobová) výpověď. Sice tradičně zážitkově vybuzená, přehnaná a vyhnaná do otáček (je to prostě moc jasné, přímočaré a v podstatě naivní, takhle jasně a nalinkovaně to ve skutečnosti nefunguje - i když tu hlavní premisu, kdy se lidi v užším kontaktu mění a chovají jinak, než v sevření tlaku a konvencí, jsem sám několikrát zažil), ale funkční. Navíc je to další zapadající část skládačky do mé vysněné představy dokonalých osmdesátek. (08.09.2016)

Filmy o dospívání mě pořád bavěj, asi z nostalgie, nevím jestli se toužím vrátit do těch let a nebo jsem nedospěla a pořád tam někde jsem. O filmu jsem se dozvěděla od hlavní hrdinky z knihy Prokletí od pana Palahniuka. Pořád to omílala, až jsem si řekla, hej to musí být dobrý, na to se sakra musím podívat. A bylo a je to víc než dobrý, neskutečně mě to bavilo, každou minutu jsem si užila. Konec mě dostal ještě víc, protože jsem tyhle slova, už někde slyšela, a teď bych si ráda vzpoměla kde. (21.09.2014)

Velké zklamání. Něco podobného, jako když jsem v 90. letech šel na Singles a čekal fajn sondu do života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. Člověk se hned cítil jako na Melrose Place, jen k tomu navíc hrál ještě grunge. ... Když vám naservírujou film z prostředí středoškolské mládeže 80. let, čekáte, že tam bude zachyceno něco z atmosféry té bezstarostné doby. Čekáte mejdany, srandu, minisukně - prostě čekáte 80. léta. Místo toho vás šoupnou do místnosti s pěti pitomci, kteří mají jeden vedle druhého vlastně jediný problém: Nesnášejí své rodiče. Rodiče jsou alfou a omegou jejich skuhrání, které máte vydržet celých 97 minut. A prakticky pořád v té jedné místnosti. Po celou dobu vás nečeká nic jiného, a kdybyste snad měli pocit, že se to už konečně rozjíždí, nepropadejte žádné naději. Nic se nikam nerozjede, jen někteří skuhravci se nakonec velmi nepravděpodobně a náhle vzájemně zamilují. Tohle není žádná odvázaná 80's teenagerská komedie - spíš se to podobá tuzemským televizním hrám o svazácích, které působily vlastně stejně nevesele a bezvýchodně jako tenhle Snídaňový klub. Zatímco socialistické inscenace na téma "mládežníci" byly svázány diktátem režimu, tohle dílko svazuje snaha o vážné vyjádření k tématu generačního konfliktu. V obou případech je výsledek stejný (jen američtí mládežníci si dopřejou trávu, ti naši zas alkohol). V jednom je ale Breakfast Club bolestně pravdivý: Mládež v obou táborech nebyla absolutně schopna žádné opravdové vzpoury. 60. léta a odvaha generace dětí květin měnit svět, nebo punková rebelie let sedmdesátých jsou nenávratně tytam. Děti 80. let jsou daleko krotší a smířenější s tím, že měnit systém se nevyplácí. Zpětně se jim nedá upřít jen jedno: Alespoň se dovedou pořádně bavit. Ti z Breakfast Clubu nedokáží bohužel ani to. (31.07.2007)