Snídaňový klub

Velké zklamání. Něco podobného, jako když jsem v 90. letech šel na Singles a čekal fajn sondu do života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. Člověk se hned cítil jako na Melrose Place, jen k tomu navíc hrál ještě grunge. ... Když vám naservírujou film z prostředí středoškolské mládeže 80. let, čekáte, že tam bude zachyceno něco z atmosféry té bezstarostné doby. Čekáte mejdany, srandu, minisukně - prostě čekáte 80. léta. Místo toho vás šoupnou do místnosti s pěti pitomci, kteří mají jeden vedle druhého vlastně jediný problém: Nesnášejí své rodiče. Rodiče jsou alfou a omegou jejich skuhrání, které máte vydržet celých 97 minut. A prakticky pořád v té jedné místnosti. Po celou dobu vás nečeká nic jiného, a kdybyste snad měli pocit, že se to už konečně rozjíždí, nepropadejte žádné naději. Nic se nikam nerozjede, jen někteří skuhravci se nakonec velmi nepravděpodobně a náhle vzájemně zamilují. Tohle není žádná odvázaná 80's teenagerská komedie - spíš se to podobá tuzemským televizním hrám o svazácích, které působily vlastně stejně nevesele a bezvýchodně jako tenhle Snídaňový klub. Zatímco socialistické inscenace na téma "mládežníci" byly svázány diktátem režimu, tohle dílko svazuje snaha o vážné vyjádření k tématu generačního konfliktu. V obou případech je výsledek stejný (jen američtí mládežníci si dopřejou trávu, ti naši zas alkohol). V jednom je ale Breakfast Club bolestně pravdivý: Mládež v obou táborech nebyla absolutně schopna žádné opravdové vzpoury. 60. léta a odvaha generace dětí květin měnit svět, nebo punková rebelie let sedmdesátých jsou nenávratně tytam. Děti 80. let jsou daleko krotší a smířenější s tím, že měnit systém se nevyplácí. Zpětně se jim nedá upřít jen jedno: Alespoň se dovedou pořádně bavit. Ti z Breakfast Clubu nedokáží bohužel ani to. (31.07.2007)

Občas mi to připadalo jako trochu naivní pohled „starého muže“ (což John Hughes rozhodně nebyl) na život dospívající mládeže, ovšem na druhou stranu některé výroky a myšlenky bych tesal do kamene. Rozhodně duševní pochody týnejdžrů pramenící z traumatického vztahu „despotický otec vs. syn“  Hughes trefil perfektně, vzhledem k vážnosti tématu nezvyklá komediální nadsázka byla překvapivě fajn, lehké naťukávání sexuálních témat pobavilo, pět zcela rozdílných povah se bezva doplňovalo a prostě to moc příjemně utíkalo. Moc pěkný film a zasloužený velký zámořský kult. (18.02.2024)

Na Snídaňovém klubu je vidět úporná snaha udělat z něj generační film a ve Spojených státech jde údajně o kultovní záležitost. No nevím, nezdá se mi, že by nějak zásadně vypovídal o mladé generaci 80. let, spíš jde o jakýsi pozérský manifest puberťáků. Pubertou si museli projít všichni a ti, co v ní jsou momentálně, se pochopitelně mohou s hrdiny filmu ztotožnit. Nic víc než podrážděnost z rodičů a učitelské autority se z jejich dialogů a skutků vyčíst nedá. Ke skutečným postavám mají daleko, jde spíš o klasické školní typy - tak ukázkové, že z toho na hony čiší scénáristická účelovost. Humorné to není a vzhledem k výše uvedenému mi tam nefunguje ani ta psychologická rovina a nedokážu se s těmi týpky ztotožnit ani emocionálně, zvlášť sígr a provokatér v podání Judda Nelsona by podle mě potřeboval spíš pár facek než pochopení. Jeho představa o nezávislosti a životě totiž bez usměrnění končí tam, kde se odehrává francouzský snímek Mezi zdmi. Aby systém fungoval, nemůže každý jenom žvanit o svých právech, ale musí sám přispět. Hrdinové filmu se ani nechovají nějak realisticky a jejich spárování na konci je taky jen důsledkem scénáristické násilnosti. Celkový dojem: 40 %. (20.04.2011)

Ačkoliv je Breakfast Club o teenagerech, mám pocit, že je určen spíše pro teenagery odrostlé, kteří mají dané období dávno za sebou, ovšem rádi na něj vzpomínají. Film tedy plní úlohu, jaké se po 25 letech ujal také např. seriál Glee. Sledujete jakoby jasně načrtnuté archetypální charaktery, které jsou svým způsobem nadčasové a pomaličku si je začínate osvojovat. Snídaňový klub tvoří fajn partu, je velice příjemné pozorovat přerod atmosféry z odstupu až nenávisti do přátelství. Zní to naivně, ale nedá se říct, že by to nedávalo smysl. Psychologie si zde najde své místo, postavy odhalují své nitro a typicky se ukáže, že za všechno mohou rodiče :) Komediálních prvků je poskrovnu, a tak spíše než smích u vás film navodí blažený úsměv a roztomilou spokojenost. 8/10 (14.03.2011)

Tak tohle byl pro mě takovej menší šok. Komedie o středoškolácích od režiséra, kterej má na kontě Letadla, vlaky a automobily, navíc všeobecně dost vysoko hodnocená a ono to dopadlo prachbídně. Pětice šablonek (tady se opravdu nedá mluvit o postavách, to jsou prostě šablonky) musí za trest v sobotu do školy a napsat tam esej. Tyto šablonky spolu ze začátku nějak moc nekamaráděj, ale občas je příde trochu zjebat ředitel, což postupně utuží kolektiv a navíc začnou postupně zjišťovat, že maj společnou další věc. Všechny je serou rodiče. Potom se naši hrdinové rozhodnou, že si ve škole zahulej trávu a já se těšil, že teď to konečně nabere na obrátkách. Jenže tahle epizodka s trávou nějak neměla žádnej význam. V jednu chvíli jsou všichni vysmátý a najednou střih a už si zase stěžujou, co je všechno trápí a jaký jsou jejich rodiče svině. Sportovec má problém s tim, že jeho fotr chce, aby vždycky zvítězil, po šprtovi doma chtěj, aby měl dobrý známky a holku, která se chová jako prase, rodiče pro změnu ignorujou. Nakonec se to pomalu dostane k přiblblýmu happy endu (holka si padne kolem krku s týpkem, kterej jí předtim celej den nadával, jaká je to rozmazlená kráva - škoda slov) a mně se v tu chvíli ani nechtělo uvěřit, že jsem se opravdu díval na ten "kultovní" Breakfast club, o kterym tady čtu skoro samý superlativy. Největšim kladem Breakfast clubu je to, že některý scény byly úžasně zparodovaný ve filmu Bulšit. (17.06.2008)