Verdikt

Aká je legitimita svedomia jednotlivca pred súdnou inštanciou či ústavou? Z hľadiska sekulárneho právneho štátu je podľa mňa podstatnejšie, že 1. vojak neuposlúchol priamy rozkaz svojho nadriadeného, čo sa v armáde trestá a 2. že vedome porušil nariadenie najvyššej súdnej inštancie - ústavného súdu. Vojak má plniť rozkazy, nie o nich uvažovať. Predstavte si situáciu, že by aj onen terorista mohol argumentovať pred súdom, že svoj čin konal podľa svedomia. Tak to by sme tu mali 2 úplne opačné svedomia, totiž pilota stíhačky a únoscu lietadla. Morálka, ani svedomie jednotlivca, ktorý sa môže mýliť, ako argumenty v tomto prípade podľa mňa nestačia. A preto som rád, že existujú zákony, o ktoré sa možno oprieť. (17.10.2016)

Snáď jedinou chybou na kráse tohto na dialógoch a monológoch postavenom filme v jednej miestnosti je fakt, že každému je jasné, kto má pravdu, akokoľvek je to kruté. Za jeho najväčší klad potom považujem argumenty žalobkyne, ktoré sú natoľko silné, že o tej pravde začnete reálne pochybovať. Je potom na šikovnosti obhajcu, aby našiel protiargumenty a vyslovil ich tak, aby vás a súd o tom, že skutočne ide o pravdu, presvedčil. Námet ako z Bostonských prípadov, kde som ale na takýto prípad neviem prečo zatiaľ nenatrafil. (29.09.2017)

zajímavá psychohříčka na pondělní večer, tento formát je atraktivní, co se verdiktu týče, tak z obou stran vidělno říkám, že pravda je na obou stranách, rozhodně bych to neviděla nějak rozřešené, navíc tam úplně opoměli řešit neposlechnutí příkazu. Ale výsledný verdikt mě trochu znepokojuje, neboť teroristům říká: klidně si unášejte letadla, vlaky, lodě, my vám ještě pomůžeme pozabíjet ty pitomce, co do nich s důvěrou nalezli, můžou poděkovat jenom sami sobě nebo blbý náhodě:)))). Navíc já prostě nevěřím, že "nejde nic jinýho udělat". Ano, tlak je, vypadá to blbě, ale do poslední chvíle se nedá říct, jak to skončí. Obětování lidí, armách a dokonce celých měst (Coventry) je už jaksi tradicí, obzvláště ve válkách a asi opravdu měli pravdu ti, kteří modelovou situaci označili za válku (jsme ve válce) a ve válce platí poněkud jiná pravidla... příběh byl ale prezentován trochu neuměle a kostrbatě, neúplně a nekomplexně. Asi by to trvalo déle, ale prostě to nebylo úplně dokonalé. Zajímavé to bylo i díky vložené diskusi ze studia. (18.10.2016)

Příběh pilota Larse Kocha, skvěle ilustruje to, že hrdina vždycky víc riskuje než zločinec. Udělal vše, co jen mohl, aby se nestalo ještě větší neštěstí, přesto bude souzen. Lze tedy zvolit menší zlo? To je přeci logické, když tedy není jiná možnost. Navenek se může zdát, že to je také špatně. Tak nebo tak, ale v hlubší rovině je vždycky rozumnější řešit vážný problém hned, než zajde moc daleko. (30.10.2016)

Smí se obětovat pár desítek lidí kvůli záchraně několika tisíců? A kdo o tom smí rozhodnout? Před zhlédnutím německého dramatu jsem měla jasno: „Pilot je nevinen.“ Po zhlédnutí váhám, a protože jsem nedostala dostatek informací (byl čas na vyklizení stadionu, co dělali cestující v letadle?) nemůžu rozhodnout, jaký rozsudek bych vynesla já. ___Němci příběh natočili suše, téměř dokumentárně, v moderní a chladné soudní síni, ale nezvládli emoce, které do filmu museli dostat, aby zaujali diváka. Logicky by měli proti sobě nejvíce stát obhájce a žalobkyně. Ale tady byl obhájce jen do počtu a zmohl se sotva na pár pubertálně vzdorovitých výkřiků. Až ve finále se dostal ke slovu v závěrečné řeči. Hlavní tíže tak spočívala na žalobkyni s nevděčným úkolem bránit právní postoj, se kterým předem většina lidí nesouhlasila (výsledek diváckého hlasování je jednoznačný). Žalobkyně se dostávala do střetu s obhájcem (zřídkavě) a pak v jednom dlouhém dialogu s obžalovaným – a právě ani v jednom případě nezvládli filmaři emoce. Ti lidé na sebe útočí, posmívají se sobě navzájem, ušklíbají se, přehrávají drama – tohle si vážně neumím představit u advokátů v tak závažném případě a ještě u německého soudu. ____ Mnohem víc bych vsadila na vnitřní dynamiku dialogů, ale tady se mi zdály mnohé argumenty pochybené. Když obhájce přirovnal německou ústavu k jakémusi Kantovu článku s tím ,že oba jsou to jenom názory, takže se jimi nemusíme řídit. Ústava přece, sakra, není názor! Nebo podobenství žalobkyně o zastavení splašeného vlaku tím, že hodíme na koleje tlouštíka, který svým tělem soupravu zabrzdí – to přece nemá nic společného s projednávaným případem – tlouštíkovi nehrozila bezprostřední smrt, zatímco lidem v sestřeleném letadle ano. Naopak dobrý byl argument o transplantaci z těla umírajícího, který má tak jako tak smrt na jazyku, tak proč jeho smrt neuspíšit, když by jeho orgány mohly zachránit někoho jiného, kdo bez nich naopak během chvíle zemře a takto by mohl žít dál? ___ Zcela jistě se scénářem pomáhali právníci, ale i tak tomu chyběla brilantnost. Pokud by dialogy s argumenty pro obě strany byly přesvědčivější, nemuseli by si filmaři pomáhat teatrálním chováním zúčastněných. ______ Vždycky mě zajímalo, jak bych se zachovala, kdybych byla jedním z přísedících ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů. Taky bych mladíka podezřelého z vraždy rovnou odepsala a nechala se pak přesvědčit až Henry Fondou? U tohohle filmu jsem na začátku cítila zklamání, protože jsem byla rozhodnutá předem. Průběh filmu mě ale dokázal zviklat. Ústava přece není cár papíru, kterou si můžeme vykládat každý po svém, ústavní soud není zanedbatelná instituce a pokud bychom se měli vzdát některých našich zásad, co by nás pak odlišovalo od fanatiků? Jestli je tohle cena za přežití, totiž stát se taky fanatiky, tak je to stejně jejich vítězství a ne naše. (19.10.2016)