Rodinné sídlo

absolútny triumf britského herectva. lepšie to bolo snáď len za laurenca oliviera. čo sa tohto týka, jednoznačne jeden z herecky najlepších filmov aké som kedy videl. uznávam, že film nesadá kvôli dĺžke každému, ale keďže ja si celkom na tíchto predĺžených konverzačkách fičím od malička, nemohol mi Ivory viac uľahodiť. skutočná šmakina pre milovníkov umenia s britským prízvukom. (06.03.2011)

Zprvu jsem byla překvapená takřka neviditelným propojením jednotlivých epizod, ale potom jsem si řekla, čert vem dovysvětlování všeho, pojďme se procházet zvonkovým polem, vnímat zvuky, vzduch, svobodu a lásku. Když jsem se dívala podruhé, takřka jsem odolávala pokušení dát tomu pět hvězd, ale to bylo jenom momentální rozvzdychanou náladou. S jasným rozumem zasloužené čtyři. 2018: A po deseti letech přidávám srdcem tu pátou. (A mělo to premiéru na den přesně na moje první narozeniny, ach.) (27.02.2008)

Nejde ani tolik o pointu vlastního příběhu, kterou vrcholí anabáze dědictví rodinného sídla, ale o tu pestrost směsice všelijakých více či méně malicherných pohnutek, které ústí v drobné, nevyzpytatelné životní pointy a přes všechnu namáhavost a nemožnost vzájemného porozumění vytvářejí ten barevný a neustále překvapivý tok, kvůli němuž lze milovat život. *** Právě to se ironicky podtrhuje i na konci filmu, když se po celém tom kolotoči roztržitých a ukvapených rozhodování jedna z postav, komentující své jednání, významně zeptá: Udělal jsem špatně? Protože přesně to je ta otázka, kterou se divák (či proživatel vlastního života) neustále nervuje, a kterou přitom vůbec, ale vůbec nemá cenu si pokládat, praví se tady s úsměvem. Však otázka už také zaznívá do titulků a nikomu za odpověď nestojí. Výsostné, rozpustilé, zálibné a bezchybné dílo. (09.10.2012)

9 nominácií na Oscara? Za toto? Tešil som sa na 143-minútovú dialógovú anglickú tichú melodrámu a dostal som... 143-minútovú dialógovú anglickú tichú melodrámu. Ale čakal som oveľa epickejší a emočne hodnotnejší zážitok. Nebolo to ono. Proste ma to nudilo. Postavy ma nebavili, Hopkins je neviditeľný a navyše hrá povedal by som vcelku vedľajšiu rolu. Hlavnú hrá Emma Thompson a keďže ju nemusím, tak mi jej výkon pokazil celý film. Ona nie je zlá herečka, skôr naopak, ale jednoducho ma nebaví jej štýl a väčšinou ani typ úloh, aký hrá. Hopkins bol stokrát geniálnejší v Súmraku dňa a Krajine tieňov, čo sú žánrovo relatívne podobné filmy, ale stokrát lepšie. Čakal som, že Rodinné sídlo sa suverénne zaradí do tejto „voľnej trilógie“. Nuž... nezaradilo. (28.01.2024)

Soumrak dne od téhož režiséra vznikl o pouhý rok později a považuji ho za žánrový klenot, za film, o kterém se dá psát jen v superlativech. K Rodinnému sídlu jsem proto přistupoval s pocitem, že mě Ivory nemůže výrazně zklamat, je to prostě sázka na jistotu. Stejný režisér i žánr a vlastně též herecké obsazení. Přesto je výsledek zásadně odlišný. Oba snímky mají podobnou stopáž i pomalé tempo vyprávění, ale zatímco u Soumraku dne jsem přes zdánlivě melancholickou poklidnou atmosféru cítil velké napětí a vnitřní dramata a dilemata jeho hrdinů, u Rodinného sídla jsem s přibývajícími minutami pociťoval spíš nezájem a ataky nudy. Soumrak dne u mě funguje jako umělecká výpověď o měnící se společenské atmosféře Británie 30. a 40. let, Rodinné sídlo, které se o totéž pokouší návratem do doby o pár dekád starší, v tomtéž ztroskotává. Působí roztěkaně, rozředěně a utahaně. Mohl bych psát o kvalitní výpravě a zúčastněných známých hercích, ale to jen proto, že nenalézám žádný důvod psát něco pozitivního o příběhu a postavách. Rodinné sídlo považuju za Ivorovu tvůrčí prohru. Zatímco Soumrak dne bych (opatrně, protože jeho pomalé tempo může představovat pro dnešní teenagery nepřekonatelnou překážku) doporučil širšímu okruhu diváků, Rodinné sídlo má význam jen pro ctitele žánru a Ivoryho tvůrčího stylu. Celkový dojem: 40 %. (04.02.2017)