Rodinné sídlo

Výprava, exteriéry, herecké výkony jsou excelentní. Nesentimentální zachycení "starých zlatých časů" - s pokrytectvím, s bezohledností a s třídnímím kastovnictvím krytými etiketou - vynikající. Bohužel v příběhu samém jsem se trochu motal (možná vlastní vinou), připadal mi trochu moc rozvětvený. 3, 5 * (21.11.2010)

Nejde ani tolik o pointu vlastního příběhu, kterou vrcholí anabáze dědictví rodinného sídla, ale o tu pestrost směsice všelijakých více či méně malicherných pohnutek, které ústí v drobné, nevyzpytatelné životní pointy a přes všechnu namáhavost a nemožnost vzájemného porozumění vytvářejí ten barevný a neustále překvapivý tok, kvůli němuž lze milovat život. *** Právě to se ironicky podtrhuje i na konci filmu, když se po celém tom kolotoči roztržitých a ukvapených rozhodování jedna z postav, komentující své jednání, významně zeptá: Udělal jsem špatně? Protože přesně to je ta otázka, kterou se divák (či proživatel vlastního života) neustále nervuje, a kterou přitom vůbec, ale vůbec nemá cenu si pokládat, praví se tady s úsměvem. Však otázka už také zaznívá do titulků a nikomu za odpověď nestojí. Výsostné, rozpustilé, zálibné a bezchybné dílo. (09.10.2012)

Další krásné spojení Forsterova románu, Ivoryho režie a talentu Heleny Bonham Carterové. Román Rodinné sídlo u nás vyšel jen dvakrát (1982 a 1993) a určitě velmi silně vnímám tu propast mezi zdejším chápáním Forsterova světa z roku 1910 a dnešní recepcí, protože i ti nejvytrvalejší ctitelé heritage žánru mívají jisté výhrady. Nicméně pokud tomu dáte šanci a tento film například doplníte i nedávným seriálem, odměnou vám může být vskutku relaxační zážitek plynoucí z lyrického popisu okolí nejbanálnějšího skandálu. Je to něžné a psychologii hlavních postav je nutné porozumět, abychom věděli, na jakých základech stojí i naše společnost. (31.05.2020)

Skvělá atmosféra a výtečná výprava pro mě nedokáží zakrýt špatný scénář. Nejde ani tak o rozhovory nebo to, jak se lidé chovají, ale spíš o předvídatelný příběh, který mi připomíná poušť ze Šíleného Maxe 3 - Kde nic, tu nic. Tři vzájemně propletené rodiny, jejichž proplítání je až příliš na sílu si mě nezískaly naprosto ničím a osudovost v zisku toho domu mi taky nepřišla jako nějaká suprová pointa nakonec. A tak jedinou věcí, kterou hodně oceňuju, jsou herecké výkony hlavně těch z vyšší vyšší třídy. Pokud to uvidíte i v originále, všimněte si, jak mluví. Jak skoro nehýbou horním rtem, což je v Anglii znamením výtečné školy, již navštěvovali. Od jejich hraní se taky odvíjí to krásně absurdní škatulkování do kast, kdy ani v té jedné rodině si nejsou rovni, což dává najevo Anthony Hopkins každým pohybem i slovem. Moje milá, přijali jsme tě sice do rodiny, ale nepleť se do věcí, kterm nerozumíš. Dost mi to připomínalo pozdější Rozum a cit a to jak výpravou, tak typem herců a prostředí. Jen pravda, Rozum a cit jsou mnohem zábavnější. (29.12.2006)

Nádherný snímek, ze kterého přímo dýchá kouzlo staré dobré Anglie, s vynikajícím hvězdným obsazením, jemuž kraluje Emma Thompson (dokážete se představit typičtější Angličanku?). Okouzlující je i H. B. Carter, která představuje kontrast ke své tradičněji založené sestře a se kterou jakoby přicházela změna starých pořádků. Věrně vykreslený obraz přesně té Anglie, který mi sice není moc sympatická, ale stejně občas jejímu kouzlu propadnu. Tak jako v tomto případě. (13.05.2006)