Rodinné sídlo

Nejde ani tolik o pointu vlastního příběhu, kterou vrcholí anabáze dědictví rodinného sídla, ale o tu pestrost směsice všelijakých více či méně malicherných pohnutek, které ústí v drobné, nevyzpytatelné životní pointy a přes všechnu namáhavost a nemožnost vzájemného porozumění vytvářejí ten barevný a neustále překvapivý tok, kvůli němuž lze milovat život. *** Právě to se ironicky podtrhuje i na konci filmu, když se po celém tom kolotoči roztržitých a ukvapených rozhodování jedna z postav, komentující své jednání, významně zeptá: Udělal jsem špatně? Protože přesně to je ta otázka, kterou se divák (či proživatel vlastního života) neustále nervuje, a kterou přitom vůbec, ale vůbec nemá cenu si pokládat, praví se tady s úsměvem. Však otázka už také zaznívá do titulků a nikomu za odpověď nestojí. Výsostné, rozpustilé, zálibné a bezchybné dílo. (09.10.2012)

Nádherný snímek, ze kterého přímo dýchá kouzlo staré dobré Anglie, s vynikajícím hvězdným obsazením, jemuž kraluje Emma Thompson (dokážete se představit typičtější Angličanku?). Okouzlující je i H. B. Carter, která představuje kontrast ke své tradičněji založené sestře a se kterou jakoby přicházela změna starých pořádků. Věrně vykreslený obraz přesně té Anglie, který mi sice není moc sympatická, ale stejně občas jejímu kouzlu propadnu. Tak jako v tomto případě. (13.05.2006)

Herecký koncert, to je to hlavní co mě napadá po shlédnutí tohohle filmu. Emma Thompson si toho Oscara jednoznačně zaslouží. Od Jamese Ivoryho jsem viděl ještě o něco vyzrálejší "Soumrak dne", ale i v Howards end je vidět, že je mu tato látka blízká. Mistrně zvládnutá atmosféra, kterou podtrhují kostýmy a brilantní kamera a lokace. Opravdu znamenité. (30.01.2006)

Rozmáchlá staroanglická freska, která nic nevysvětluje, jen odráží mnohdy nepřekonatelné třídní rozdíly. Nevím, mi to připomíná, filmy na toto téma jsou si velmi podobné, ale to, co ji vyvyšuje nad průměr, je skvělá herecká skladba méně i více známých herců a hereček a jejich postupné proměny, nečekané střihové zatmívačky a obrazy Howards Endu a další budov (14.02.2011)

Soumrak dne od téhož režiséra vznikl o pouhý rok později a považuji ho za žánrový klenot, za film, o kterém se dá psát jen v superlativech. K Rodinnému sídlu jsem proto přistupoval s pocitem, že mě Ivory nemůže výrazně zklamat, je to prostě sázka na jistotu. Stejný režisér i žánr a vlastně též herecké obsazení. Přesto je výsledek zásadně odlišný. Oba snímky mají podobnou stopáž i pomalé tempo vyprávění, ale zatímco u Soumraku dne jsem přes zdánlivě melancholickou poklidnou atmosféru cítil velké napětí a vnitřní dramata a dilemata jeho hrdinů, u Rodinného sídla jsem s přibývajícími minutami pociťoval spíš nezájem a ataky nudy. Soumrak dne u mě funguje jako umělecká výpověď o měnící se společenské atmosféře Británie 30. a 40. let, Rodinné sídlo, které se o totéž pokouší návratem do doby o pár dekád starší, v tomtéž ztroskotává. Působí roztěkaně, rozředěně a utahaně. Mohl bych psát o kvalitní výpravě a zúčastněných známých hercích, ale to jen proto, že nenalézám žádný důvod psát něco pozitivního o příběhu a postavách. Rodinné sídlo považuju za Ivorovu tvůrčí prohru. Zatímco Soumrak dne bych (opatrně, protože jeho pomalé tempo může představovat pro dnešní teenagery nepřekonatelnou překážku) doporučil širšímu okruhu diváků, Rodinné sídlo má význam jen pro ctitele žánru a Ivoryho tvůrčího stylu. Celkový dojem: 40 %. (04.02.2017)