Súmrak dňa

Ve zkratce a bez nadsázky se dá Soumrak dne označit za mimořádně působivý precizně natočený snímek, jeden z těch zásadních titulů, které rámují vývoj určitého žánru a stávají se součástí jeho zlatého fondu. Psychologická studie muže, který loajalitu a striktní plnění služebních povinností povýšil na absolutní cíl a obětoval mu svůj osobní život včetně šance založit vlastní rodinu, je zasazený do období 30.-40. let minulého století, kde se na honosném sídle britské aristokracie neodehrával pouze tradiční společenský život vyšších vrstev, ale i politická setkání na nejvyšší úrovni, která se stala přípravou a předehrou 2. světové války. Majitel panství totiž patřil ke strůjcům politiky appeasementu. Divák tak může zprostředkovaně sledovat, jak se při setkání těch, kteří se považovali za společenskou elitu, rodilo selhání vedoucí až k milionům mrtvých a několika zpustošených kontinentů. V každém případě si divák může odnést zážitek ze špičkového herectví Anthonyho Hopkinse a Emmy Thompson. Celkový dojem: 95 %. (20.08.2014)

Úctyhodná akademická podívaná o ctnostných lordech debatujících bohatou slovní zásobou o politických ideálech, která mnohdy postrádají bytelný kontakt s realitou. Přiznávám, že jsem částečně negativně zaujatý proti tomuto papalášskému, navíc zbabělecky-britskému prostředí, které jen přikládá pod kotel nadměrné byrokracii, ale budiž... Soumrak dne je právě o vykreslení krás a strastí této kultury. Ztvárnění doby a prostředí je vskutku vynikající. Úcta a oddanost s jakou pan Stevens, v naprosto přesvědčivém podání Anthony Hopkinse, přistupuje ke svému životnímu poslání - sloužit, je až fascinující. On neodmlouvá, nezpochybňuje, problém je, že spolu s tím se bojí i samostatně myslet, natož cítit. Jeho skryté city jakoby ani nepůsobily vnitřní agónii, kterou by měly! Pan Stevens je prostě potlačí, protože to tak vyžaduje jeho sociální status. Je to úctyhodné nebo vlastně... nelidské a roboticky nudné? 6/10 (04.11.2013)

Majordomus Stevens, vysněný vzor všech komorníků, je jednou z nejšťavnatějších a nejnezapomenutelnějších postav filmové historie. Za každou cenu odměřený, nikdy neodhalující své skutečné city, na druhou stranu to uvnitř něj vře, ale vždycky z každé situace vybruslí s obličejem pokerového hráče a se slůvky "Dobře tedy, mějte se hezky. Dobrou noc." Dokonce ani když je přítomný u nějaké významné události (zde v podobě setkání, které předcházelo Mnichovu), vždy se soustředí pouze na to, aby přítomné dobře obsloužil a do ničeho nijak nezasahoval. Lépe to snad ani zahrát nešlo a já smekám před Anthony Hopkinsem, že tuhle náročnou roli uhrál s takovou grácií. James Ivory se pak musel na takovém sídle sám narodit, protože režíruje stejně odměřeně, jako pan Stevens mluví se slečnou Kentonovou a bezchybně vystihuje atmosféru zdánlivě poklidného rodinného sídla. Ke konci sice už trošku zdlouhavější, ale jinak to snad ani zakončit nešlo. Poslední slůvko u mě patří Emmě Thompson, která byla Hopkinsovi více než vyrovnanou partnerkou. Jednou chci takové místo jako je Darlington taky vlastnit... (07.03.2010)

Panské sídlo a jeho chod vnímaný očima prvního sluhy v historických třicátých letech minulého století i poté. Tuto osu doplňuje druhá. Je jí historie nenaplňovaného, ale přesto zřejmého vzájemného hlubokého vztahu muže v livreji a ženy v zástěře. Lidí služebných a deformovaných tuhou konzervativní konvencí, ale přesto charakterově a osobnostně pevných, stálých, nahmatatelných. V překotném chodu všedních úkonů, v soukolí úsluh, praní, mytí nádobí, cídění nábytku, v larvě nikdy nedoceněných a deformovaných lidských altereg svých chlebodárců plyne život rychleji než voda v Temži nebo Severnu. To, co by v normálním světě trvalo hodiny a dny, v tomto paralelním služebném bytí probíhá měsíce a léta. V závěru filmu pod tuhou škraboškou konvence postřehneme to podstatné: dva zmařené, nenaplněné lidské životy. Nemusíme vždy vadnout, bohatě stačí, jsme-li odtrženi od svých kořenů. Hopkins i Thompsonová v tomto mimořádném šerosvitném díle své nejednoznačné postavy podali se skutečnou uměleckou noblesou a povýšili je - a s nimi i film - na uměleckou událost minimálně roku. Chtělo by se věřit, že nejen roku. (10.02.2008)

Kazua Ishigura mám rád. Jeho nedôveryhodný rozprávač pre mňa významovo a dejovo veľmi obohatil fikčné historické udalosti do ktorých spadá aj román Súmrak dňa. Rovnaký pocit aký som mal z knihy som mal aj z Ivoryho filmu. Málokedy sa stáva, že adaptácia je tak presná a rovnako významovo bohatá. Tá plejáda emocionálnych detailov skrytých za maskou profesionality rezonuje veľmi výrazne. Ťažko by som mohol vypichnúť jednu vec ktorá ma ako fanúšika potešila. Je ich tu veľa. A spolu tvoria výrazné a komplexné memento s morálnym presahom a láskavým jadrom. Herecky, hudobne a formálne bezchybné. Pri tomto filme kupodivu zabolí, že sme prišli o takú ikonu, akou bol Chris Reeve. Je to skvelá pripomienka sily vizuálneho média a toho, ako kedysi filmy túžili a potrebovali rezonovať v divákovi aj po dopozeraní. (09.11.2022)