Cesta utrpení

Domestikovaný Rumun Steven Seagal dostal po 15 rokoch opušťák zo Zeme zasľúbenej a natočil film (ku ktorému si sám napísal scenár) v exotickom Thajsku. Ako by to nestačilo, rozhodol sa, že okrem klasických bojových a krvavých scénok musí divákovi ponúknuť niečo navyše. A tak z 85 minút (vrátane záverečných titulkov) dobrú hodinu Steven len posedáva a filozofuje nad nesmrteľnosťou chrústa, zmyslom kung-fu, alebo neviem čoho. No, aby som to skrátil, bolo to proste nudné, ale vďaka exotickým exteriérom aspoň vizuálne prívetivé. Nad obligátnu hviezdičku to však nevydalo ani tentoraz. 20 % (25.11.2018)

Po asi 15ti letech přichází film, ve kterém učinkuje jednotka SS, při jehož sledování jsem si nechtěl vypíchnout oči, ani jsem nechtěl dávat Geronima z mostu... V pohodě a klidu dokoukatelný, Stývn začal používat jako formu boje dynamické taiči a escrimu, je to samozřejmě dějově nuzný a odfláklý, ale sem tam se objevují povedené scény a frajer v bílým kvádru se na konci řeže jak tasmánskej čert na heroinu! Slušná závěrečná přestřelka a finální fight. Moje dušička by chtěla vidět ještě jednou Caseyho Rybacka, ale vím, že v tuto chvíli je to už nemožné... Možná někdy v nějakém remaku... I když.. radši ne :-D (03.10.2018)

S jistou znalostí kontinuity Seagalovy tvorby musím říct, že jde o jeden z jeho nejlepších filmů poslední doby a bulharské produkce mohou být zapomenuty. Vím přesně, proč tohle Seagal natočil, zapadá to přesně do jeho světa, má to v sobě odkazy k jeho raným dílům, jen místo tehdejší syrovosti se tentokrát vydal meditativnější cestou s až snovými a mystickými záběry - což se mi líbilo, film to povýšilo a hodně jsem to ocenil. Samozřejmě, že o ty souboje tady vůbec nejde, a možná schválně jsou natočené sice profesionálně a zručně, ale až sebeparodicky (a cíleně, viz ty přehnaně digitální cákance krve), takže naprosto chápu, proč mému synovi přišel film jako komedie. Jenže za vší tou zábavou leží skutečně poselství o tom, jak jsme si zkazili svět tím, že to, co dřív sloužilo dobru věci, jen zneužíváme - a nejde jen o čínské kung-fu. Občas je to přitažené za vlasy (scéna matky dcery s leukémií), ale nakonec jsem moc rád, že jsem to viděl, protože ta snaha o pozitivní a duchovní náhled na svět z toho sice naivně, ale optimisticky trčí, a já osobně mám raději optimističtější náhled na svět a na život. No a navíc tady zazní hned tři Seagalovy písničky, z toho jeho blues-jazzová verze Blue Suede Shoes pod názvem BBQ pod závěrečnými titulky. (29.04.2019)

Stívn natočil v posledních letech spíše megasračky. Navíc často pouze akční, kde absolutně rezignoval na nějaké fighty. K mému úžasu, nevím co se v něm hnulo, ale zřejmě se rozhodl že zase jednou potěší více své fanoušky než svou pokladnici a znovu se vydal předvést něco ze svého umění. Jasně je to 66letý pardál a často působí trošku trapně jak jej obdivují mladé holky, že jej ovšem obdivují kluci, tomu docela i rozumím. Několikrát tady ve své Poslední misi rozkmital ručky a výsledkem byla protivníkova demolice. Sice je to blbě natočené, ale pořád tam něco ještě z umění zůstalo. Kdyby měl točit podobné filmy, proložené občasnými moudry, asi bych nenadával. Jistě staré dobré časy se už nikdy nevrátí, ale tohle ve mě alespoň vyvolalo chuť se podívat na starého dobrého Caseyho "kurva" Rybacka. 40% (04.01.2019)

Asi je to pořád lepší film se Segalem než většina jeho filmů za posledních dvacet let. Minimálně technicky. Dokonce i boje, které tu Steven předvádí jsou vidět, což je jednoznačně k plusu. Závěrečný mečový fight mi připomnělo jednu Stevenovu sračku z minulosti, jen s tím rozdílem, že tady to docela šlo. Horší už to bylo s příběhem a především s těmi moudry, co tu Steven sype z huby. Ty, kdyby si nechal od cesty, a po scéně radši jenom chodil, tak udělá líp. (24.03.2022)