Sedím na konári a je mi dobre

Scénář: Juraj Jakubisko .. Zrovna dvakrát se mi nelíbí typická Jakubiskova výtvarná stylizace, ale tady zas až tolik nevadila. Příběh byl mnohem poutavější a překryl i tento neduh. Poválečný zmatek, nástup socialismu a tím vším proplouvají dva kamarádi, které dohromady svedla náhoda. Překrásné podobenství z tak podivné doby. V mnoha směrech zajímavé, hořce vtipné, zkrátka reálné. Přesná role pro Boleslava Polívku. 90%. (27.04.2006)

Nejvyzrálejší Jakubiskovo epické dílo. Tento poetický opus začíná po skončení druhé světové války, kdy se za jistých okolností setkávají dvě zcela odlišné lidské povahy, které osud svedl dohromady a z nichž se stávají přátelé na život a na smrt. Protloukají se tímto epickým vyprávěním až do roku 1957 a vše se točí kolem zlata, které po válce našli a kolem tajemné dívky Ester, která přichází do jejich domu. Pro Boleslava Polívku to je jednoznačně životní role, jeho komediant Pepé Alberti posouvá snímek o třídu výš, jeho výroky, myšlenky a poznámky neustále chrlí v každém záběru. Krásná a podmanivá hudba jako by vypadla z pera Petra Hapky, ale znamenitě jeho styl napodobil Jiří Bulis. Normálně bych to vůbec nepoznal, kdyby nebyl v titulcích a byl bych skálopevně přesvědčen, že se jedná o další kouzlení Petra Hapky. Film jsem po delší době shlédnul na Čt 2 v HD rozlišení a úplně mě spadla čelist! Ty překrásné barvy a ostrost vyladila promítání k absolutnímu filmovému zážitku. Kdo tak ještě neviděl, opravdu vřele doporučuji! Jediné, co trošku kazí zážitek jsou postsynchrony, ale na to už jsem si u Jakubiskových filmů jakž takž zvykl. (01.05.2018)

Jakubisko je geniálny, skvelo vyberá námety, hercov aj prostredie. Vytvára dokonalo snovú atmosféru, akoby z iného sveta a čo sa týka hlášok-ja som viac než spokojná. Je to slovenská klasika, beriem ho tak aj keď je koprodukčný, ako veľa Jakubiskových snímkov. Tento je jeden z mnoha, ktoré milujem:) (02.07.2014)

Aj keď nesie Jakubiskov film ľahký názov a aj veľa scén pôsobí úsmevne, jeho dej a niektoré časti, so záverom nevynímajúc, majú hlboké cítenie s krásnou poetikou. Jakubiskov štýl je síce ešte držaný ako-tak na uzde, no povedal by som, že práve ten dodal filmu to čaro. Dokonca aj na tých miestach, v ktorých by to iní len zrutinovali. No a Polívka bol bez chyby, Pavelka dokonca trošku zaostával, no stále s výkonom hodným herca. Každopádne, záver trošku dosť nezvládnutý a vedel by som si predstaviť, aby táto dvojica využila svoje role v trošku inom, menej komplikovanom príbehu. Zbytočne. 75%. (02.05.2008)

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)