Sedím na konári a je mi dobre

Príbeh je celkom zaujímavo podfarbení, má svoju dejovú ľahkosť, dobrých hercov čo príbeh v niektorých slabších vetvách povytiahnú a z prevažne jednotvárneho príbehu vykresajú príjemnú poetickú komédiu, svoje tu spraví vykreslenie doby začínajúceho socializmu a regresie, dotvorí to pozadie príbehu a urobí z neho pri blížiacom sa závere menšiu drámu z niekoľkými silnými momentkami. Jakubisko film solídne zvládol, bez toho aby to nejak zbytočne preplácal. /70%/ (18.11.2009)

Pribeh se odehrava na konci 2.svetove valky a zobrazuje prichod komunisteckeho rezimu. Ustredni dvojici jsou byvaly cirkusak Pepe (vynikajici Bolev Polivka) a vojak vracejici se domu Prengel (Ondrej Pavelka). Jejich osudy se spoji, kdyz se do jejich drzeni cistou nahodou dostanou zlate sperky a pozdeji si zalozi zivnost na peceni prvniku v rozpadlem dome, kam se nastehuje podivinska Ester o kterou oba jevi eminentni zajem. Tragicko-vtipny snimek plny emoci a uveritelnych skutku i pohnutek hercu za dane doby. 70% (31.10.2007)

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)

Ideálny film pre stredoškolákov. Vysvetľuje všetko polopate a pritom sa tvári artovo, snovo a symbolisticky. Následky vojny na tele aj duši, nádej v nový život spečená do perníkovej Stalinovej busty. Možno sa na niečo odhodlá generácia zrodená ako následok neveselých čias. Instantné narážky na totalitu sa mi nezdali nejako extra odvážne ani v čase premiéry. Veď ak ktosi pozná niektoré oficiálne vydávané tlačoviny spred novembra 1989 (na Slovensku napr. Literárny týždenník) tak zároveň vie, že opraty povolili už dávnejšie a umiernená kritika stalinizmu mohla byť pustená aj do predprevratového filmu. V čase, keď mi končil teenagerský vek som film aj so všetkými berouskovskými hláškami o hrdzavých a podobne žral všetkými desiatimi. S odstupom sa mi celok vidí skôr ako definitívne nabehnutie kedysi progresívneho režiséra na vlnu všeobecnej prijateľnosti. Aj keď si, viacmenej zo sentimentu, vždy s odstupom pár rokov sadnem na konár znova, zdá sa mi byť pohľad z neho len jemne nadpriemernou, poeticko-realistickou výpoveďou o povojnovej dobe. (30.04.2013)

Myslím, že jsem odhalil, v čem tkví umělecké principy (tropy) tohoto filmu. 1, Klíčové je, že pro většinu akcí se využívá jen jedna kamera. A když nastane střih, odehrává se scéna zas trochu někde jinde. To má za následek velice svižný a jakoby zrychlený umělecký dojem a dopad na diváka. Žádná scéna není rozměňována přes více záběrování a pokud přece jen, další pohledy kamery jsou z míst, kde byste je věru nečekali. 2, Film je chronologický, ovšem umělecký vklad tkví v tom, že scény začínají i končí nenadále a neočekávaně, ve stylu balkánské vznětlivosti Kusturici. 3, Film si vypůjčuje styl sovětské montáže. Konkrétně střih z jednoho obrazu na stejný obraz, který je ale zrcadlově obrácen (viz třeba filmy Muž s kinoaparátem, Křižník Potěmkin). To lze pozorovat u minimálně pěti případů. ____ Zajímavé je, jak film vytěsňuje čas a chod dějin na pozadí a zavádí to zpět přes různé znaky a „okolní“ události. Ty ale nesouvisí s hlavními hrdiny. Protože Jakubisko natočil umělecký film, nikoliv však o umění a eskapismu, ale o denním plahočení a paradoxně o zevšednění. (26.08.2008)