Outrage Coda

Dvojka si ce navazuje na jedničku a evropský divák zvládající si pamatovat asijské obličeje dokonce pozná pár přeživších hrdinů z prvního dílu. Samozřejmě čas postoupil a tak všichni trochu zestárli. Yakuza ale dále vládně podvětí i se svými klany a rodinami. Starodávný zvyk řezat si prsty jako omluvu za cokoliv už nevyžaduje, nadále však netoleruje zradu nebo jakékoliv pochybení či urážku sousedních gangů. Tady to jsou Korejci. Přiznávám, že v jedničce jsem stíhal, ale tady jsem mírně tápal v tom všem kdo co a s kým. Bylo zajímavé sledovat jak z první urážky opět naroste vyvražďovací válka neuvěřitelných rozměrů jíž vévodí vskutku masové scéna v restauraci. Ať tak či tak, divák co neviděl jedničku ji v podstatě ani vidět nemusí. Za mně tohle bylo jen další stejně podané vyprávění jen s časovým odstupem a jinými mafiány. Opět jsem se spíše kochal luxusními interiéry a exteriéry japonských paláců všech těch předsedů a bratrů... S japonskými gangsterkami si teď asi dám na nějaký čas pokoj, celkem stačilo... Dávám za 3 pouta. * * * (26.10.2019)

Třetí a závěrečný díl už mě nepobavil tak dobře jako oba předchozí filmy. Mohla za to naprosto nevýrazná postava nového předsedy pana Nomury ale i výrazně slabší děj. Otomo san se po druhém dílu změnil v Johna Ramba (ano, obličej tomu mocně pomohl), takže se se svým jediným pomocníkem stává hrozbou pro celou Yakuzu- jaká změna proti jedničce, která se mi zdála být mnohem reálnější. (08.01.2020)

Takže, Takeshi nakonec dotáhl svou yakuzáckou trilogii do konce a dopadlo to podle očekávání. Jde o pomalou, hloubkovou a podrobnou sondu do struktur japonského podsvětí. Kitano v celkových cca šesti hodinách hledá romantickou ideu oldschoolového gangstera a konfrontuje ji se světem kde řád, tradice a čest svádí marný boj s mocenskými ambicemi a až dětinskou arogancí. Skoro se zdá, že se zde Kitano vlastně loučí s klasickými yakuzáckými gangsterkami v podobném duchu jako se kdysi C. Eastwood v Nesmiřitelných loučil s klasickým wesernem. Vše je jakoby ztraceno. Pro tichého gangstera s chladnou hlavou a smyslem pro povinnost už není místo. Jeho vnitřní integrita je všem spíš na překážku (včetně jeho samotného, protože se stává snadným cílem manipulace). Z “rodin“ jsou firmy. Zbraně nahrazují lejstra a když už náhodou na zbraně dojde (a ono dojde protože jsou tu ty mocenské ambice) je to, z pohledu oldschool gangstera, často spíše ostudná přehlídka diletantství... Filmy samotné (nebudu se soustředit jen na Codu, protože celá trilogie tvoří homogenní celek a jednotlivé díly se od sebe formálně příliš neliší) jsou jednou velkou a lehce zlomyslnou pastí na diváka. Především na diváka západního, který je nemilosrdně vržen do složitého světa s desítkami charakterů jenž se fluidně přelévají na jednu, druhou či třetí stranu mnohovrstevnatého konfliktu. Pokud jde navíc o diváka s necvičeným okem, kterému všechny ty obličeje připadají stejné, musí jít automaticky o neukoukatelný zážitek. Další rafinovanou pastí je Kitanův typický a černočerný humor. Kdo nemá nakoukanou japonskou filmařinu (s Kitanem v čele) a očekává gangsterku vážnou jako hovno (nebo aspoň jako Kmotr) ten musí být minimálně v rozpacích když vidí jak Takeshi, s metronomickou přesností, vkládá své suché (někdo by řekl trapné) situační vtípky i do smtrelně vážných scén. To je ale celej on. Věčně lavírující mezi polohou badass gangstera a infantilního šaška... Podtrženo sečteno, je to jako celek dílo sice těžké, ale pro filmový svět nakonec asi stejně důležité jako stará série Yakuza papers. V motivech je to pořád ten Kitano jak ho známe, jen ve formě poetiku nahradil soustředěný drobnohled a srdcervoucího Hisaishiho decentní trumpety. (14.10.2018)

A je tady závěrečný díl, který mi po nudné dvojce připadá jako parodie na sebe sama. Hlavní geroj, který vypadá, že je po mrtvičce, je stále největší mlátička a postupně si poradí se stále větší a větší tlupou nepřátel. U samopalové scény mě mrzí, že mu Kitano nevrazil do ruky kulomet ala Rambo, s tím nábojovým pásem přes ruku by to bylo dokonalé. Tak jak jsem byl shovívavý u jedničky, u trojky už nebudu... (17.08.2018)

"You two are total dumbasses." (miluju, jak mlčící Takeshi Kitano vždycky neřekne nic a pak je vyprovokovaný a jediný dvě-tři věty, co pronese, je klení v naštvané japonštině na to, jakej je kdo idiot, motherfucker or dumbass (...) dalším povedeným prvkem je, jak si jeho postava, ostatně jako ve všech jeho filmech, kráčí s jakousi skrytou tajnou silou, coby autor a tvůrce všeho ví víc, je něco jako postava-bůh, dotknutelný, ale prohnaný lišák). (...) Otomo se v závěrečném díle nachází v Jižní Koreji, kde pracuje pro pana Changa, vlivnou osobu na pomezí Koreje a Japonska. Situace se samozřejmě rychle vyostří, když se jeden člen Hanabishi přepočítá a pana Changa urazí, vzniklou situaci začnou vyšší představení yakuzy po různu využívat pro vlastní zájmy (i proti sobě), v čele s předsedou Hanabishi klanu, který oldschoolovým členům yakuzy také příliš nevoní, nicméně každý si opravdu tahá svoje a je tu opravdu jen pár vzájemně loajálních postav. A tak se pomalu, událost za událostí, opět brzy nacházíme v bujícím konfliktu, kde každý má svůj zájem. Poté, co je Chang málem zastřelen se Otomo rozhodne vše vyřešit a tak sebere partičku svých hochů a zamíří do Tokya. Nemůžu tvrdit, že bych byl kdovíjak znalý japonské kinematografie, to ostatně nemůžu říct pomalu o žádné, ale tahle trilogie je opravdu něco zajímavého, možná pro Japonce, nebo Asiaty, je tohle více denní chleba, tohle politikaření a pikle, ale i tak to stojí za to, chytí vás to, celé to rozuzlení, budování, chladnokrevnost a zkratkovitost odpravování, jako ukázka tahanic, lidského faktoru, v hierarchickém prostředí organizovaného zločinu je to perfektní, protože spíše než na "styl" a "akci" to sází na skutečnost, a to jest, že velmi často je to nudná politika a vlastně "nic osobního", než pes žere psa a každý si chce přilepšit, ale když "ty jsi udělal tohle, čekej, že já udělám tohle" a v zemi jako je třeba Japonsko, je jedno, jestli vám je 35 nebo 75, chcete tam mít úctu a chcete mít respekt, ten je tím nejdůležitějším. Zajímavá je i vedlejší linka policisty, který jakoby ztrácí víru v hodnoty. Kitano, ve svých brýlích s pár slovy a úsměvem ve vlastních filmech, je už téměř ikonický, jakoby pořád hrál variace téže postavy. Konec, zakončení, finále, dokážu pochopit, není úplně z nejsilnějších, ale od prvního do posledního dílu si tahle trilogie tak nějak jede svoje. Jako celek mě to bavilo. (17.12.2023)