Mŕtvy muž

"Stupid fucking white man." ________ Černobílý vizuál, Johnny Depp, indiánský mysticismus, básničky, gore, lekce lakotštiny, postmodernismus, propagace žvýkacího tabáku, a grunge – yop, tahle bizarní vykrádačka avantgardního anti-westernu 'El Topo' od Alejandra Jodorowskyho má doslova všechno. Jim Jarmusch ví jak mít za málo peněz hodně undergroundový muziky. (06.02.2022)

Čím je pro mě Dead man? O čem vlastně z mého pohledu je? No přeci o životě a hlavně smrti. Co znamená být živý a co to je být mrtvý. Úvodní nezapomenutelná scéna ve vlaku je skládankou symbolistických obrazů. Výjevy interiéru i exteriéru se s ubíhajícím časem neustále proměňují a vzdalují zažitému chodu věcí, jak ho zná náš hlavní hrdina, William Blake (Johnny Depp). Je to humorná scéna, ale zároveň nese hluboké poselství o přicházející změně, což dosvědčuje tragikomické vyznění celého filmu. Proč se vlastně hrdina vydává na tuto cestu do neznáma? Je přijat jako účetní do továrny. Stává se tedy součástí stereotypní prostoduché mašinérie. Tato práce mu však není souzena, sami posuďte, zda je to pro něj dobře či nikoliv. Ovšem pro něj to představuje konec. Ve skutečnosti je to pouhý začátek jeho cesty a start naruby převrácené westernové jízdy o nesmírné psychologické hloubce. Při náhodné přestřelce zabije svého soka, ale sám je raněn. Střela zůstala u srdce. Toto stigma jej na zbytek cesty označuje jako mrtvého. Odteď je mrtvý muž. Pronásledován odměny-chtivými zabijáky v doprovodu zvláštního indiánského samotáře jménem Nikdo se vydává na nedobrovolnou cestu. Tento příběh se odvíjí přinejmenším na dvou rovinách. V oblasti hodnot ztrácí Bill Blake všechny dosavadní iluze a jak bylo o této změně už mnohokrát napsáno, naplňuje jej pocit vykořeněnosti ze společnosti a civilizace. Druhou cestou je proměna psychologická. Bill Blake se dostává do zcela nového prostředí, dostává se tam náhodou, proti své vůli a není odsud návratu. Jeho uvažování o světě se proto radikálně mění a to čím dál více s každým novým, působivým zážitkem. Nový svět se musí přirozeně jevit takřka jako sen, jako země za zrcadlem z pohádek, a nutně přicházejí na řadu pochybnosti o světě, o lidech a o životě. Až po "své smrti" náš hrdina nahlédne za mříže reality a poznává absurdnost dříve tak samozřejmého světa kolem sebe. Již zmíněná tragikomičnost tohoto světa je ještě více umocněna monochromatickým ztvárněním obrazu. Svět není zpočátku nic než černá, bílá a odstíny šedé. V průběhu místy vskutku surové cesty tímto nekonvenčním divokým západem se svět mění. Objevují se nové barvy, které si hrdina do té doby nedokázal představit. Tato změna ovšem probíhá na podvědomé úrovni a barevné ztvárnění obrazu se tedy pro symboliku nemění. I divák musí poznat tuto cestu spíše podvědomě a vžít se do neopakovatelné atmosféry filmu. Té přispívá mimo jiné působivý hudební doprovod Neila Younga. Jim Jarmusch se ani nesnažil přiblížit skutečnosti v replikách a reáliích. Očividně nebyla účelem až dokumentární historická přesnost. Příběh je spíše filosofickou úvahou z poněkud zvráceného světa, kde je až překvapivě docela všechno možné. Inu, William Blake byl možná z těch "zrozených pro noc bez konce". Se "smrtí" však přišel pomalý osvobozující úsvit. (16.01.2006)

Tenhle film jsem měl na HDD už třetím rokem a pořád jsem se k němu nemohl dostat, vždy jsem měl něco, co jsem si pustil raději. A ani nevím proč. Neslyšel jsem totiž o tomto filmu nic, natož nějaké negativa. Takže po téměř třech letech, kdy jsem si konečně tento film pustil, jsem jen zíral, co se to vlastně děje a o čem že tenhle film je. Tenhle snímek je pomalý, ale to tak, že ukrutně. Mám rád poetické filmy (koneckonců Jarmuschův film Broken Flowers se mi dost líbil) ale tohle mě prostě nevtáhlo do děje. No a pak to jde vše z kopce, když u filmu, kde není akce, či nějaký ucelený příběh, vám je jedno, co ty postavy, které prakticky neslezou z plátna, zažívají a o čem si povídají. Tenhle film mě minul velkým obloukem a dávám ještě hodně mírné hodnocení 40 %, za začátek, který vypadal ještě nadějně a za Johnnyho Deppa, který se tak nějak snažil tento film zachránit. (08.07.2014)

Bojím se, že čímkoli, co řeknu, mohu této křehké černobílé nádheře s nejoduševnělejším "vrahounkem", s nejcharismatičtější "bad" bandou (Henriksen-Wincott-Hurt-Byrne), s krásně nervní kytarou i poetickou kamerou, nějak uškodit, protože to, co plyne před očima, je nesdělitelné. A tak jen: Jarmusch je návykový a já jsem naměkko. (05.11.2005)

Příspěvek etalona nezávislého filmu Jima Jarmusche do pohřební kánoe westernového žánru je tak netradiční, jak jen může netradičnost být - svérázně poetický, bizarní, zadumaný, nostalgicky zasmušilý. Pomalu se převaluje přes kafkovsky absurdní úvod ke kontemplativnímu putování za schůzkou se smrtí (civilizací i přírodou ve vzájemné juxtapozici), přičemž nakousne řadu existencionálních dilemat a ladně přeroste do neuchopitelně mytických proporcí. Podstatné je, že děj se co děj si uchovává svůj nezaměnitelný punc éteričnosti vymykající se racionálnímu uchopení. "Příběh" je odevzdaně unášený rozvážnými proudy prostorových a časových posunů zjednaných pomocí stylisticky opodstatněné interpunkce (zatmívačky a roztmívačky, oválný výřez obrazu ve flashbackcích evokující stařičké objektivy), protože... mrtvý muž už ostatně nemá kam pospíchat. Černobílá kamera maluje neuvěřitelně krásné a melancholické obrazy s esencí surreálna, rytmus dodává neortodoxní hudba Neila Younga (tu řezavá a palčivá, onde přízračně elegická) a kořením vytřibujícím tu specificky unikátní příchuť je zde sardonický humor prvotřídní dvojznačnosti. Nevysvětlitelně nádherný a geniální film tisíce tváří, který se - jak moudře praví Lima - musí... procítit. Při správném rozpoložení pak může následovat i pocit užaslé blaženosti... Dívat se nestačí... (20.02.2009)