Rock'n Roll

Hodně zvláštní film, který osciluje někde mezi pseudorealistickým I'm Still Here a absurdní komedií o mužské krizi středního věku. První polovina filmu je bez nejmenších pochyb o dost lepší, než ta druhá, nicméně za celkové pojetí a nebojácný WTF závěr ty 4 dám. Logiku v příběhu nehledejte, alespoň ne od půlky dál. Konečně aspoň vím, jaké to je, žít s Marion. 7/10 (14.12.2017)

Jak jen to napsat a neurazit... Bylo to... Prostě to bylo. Něco natočili, trochu se u toho pobavili, trochu si nakáleli do vlastního hnízda a divák může odejít domů s pocitem, že vlastně není jediná nula a že je vlastně i rád, že o něm nikdo neví. Případně si slibuje, že on takhle trdlovat nebude, až na něj čtyřicítka uhodí. Místy k pousmání, místy k odvrácení zraku. Prý komedie, ale po návratu domů mi do smíchu nebylo (tedy pokud jsem si nevzpomněla na krokodýla :-)). (14.01.2018)

Geniální! Ale není to film pro mladé diváky. Ocení jej až starší generace, která už si nějakou tou krizí středního věku prošla. Marion Cotillard je naprosto úžasná a poprvé mi nevadila. Film má takové perličky, jako návrat ke klasickým fórům, to jest někdo jde a spadne a kupodivu to pořád funguje. Rozhovor s novinářkou, s Guillaumovým otcem, pohled do filmu, který Guillaume točí a který je nesmírně blbý, pohled do seriálu o krokodýlech, to jsou takové krásné drobosti, které naplnily mé srdce radostí. Místy to připomíná Bláznivou střelu (hudební vstupy), je to mix humoru a společenské satiry, který nemusí každému vyhovovat, mne však nadchl. (27.11.2017)

Když se nejhvězdnější a bulvárem nejobletovanější pár Francie rozhodne hrát sebe sama, zatáhne do toho svého potomka, rodinu, přátele a tématitují krizi středního věku, tak potenciál samožerství je nezměrný. Speciálně když si to Canet i natočil, napsal, hraje hlavní roli, jde o jeho krizi středního věku, smutní nad svou páprdovitostí, usedlostí života ve stínu ještě slavnější a kariérně úspěšnější hvězdy než je on sám či je zhrozen, že herečtí kolegové jeho generace jsou za sexsymboly a on je přesným opakem... Jenže Canet tohle vše ví a jeho řešením je nastavení obou prostředníčků. Dělá si tak srandu ze všeho; sebe sama (stylizuje se do überdebila typického pro francouzské šílené komedie), filmového zákulisí, kolegů před i za kamerou (včetně svých skutečných producentů), klišé artových "já chudáček slavný s úspěšným životem" počinů, výstřelků celebrit i (hlavně a především) z diváka, protože jakkoli to započne normálně, tak čím pokročilejší stopáž, tím šílenější anarchie jdoucí natruc všemu co byste čekali, se z toho vyklube. Je to dokonce až tak svébytné, že to je lehké upřímně milovat či z duše nenávidět a nic mezi tím. Takto se rodí kulty. PS: Škoda jen, že nedotáhl i svou ex či skoro otce svého druhého dítěte; Diane i Brad by do toho dramatickým i komediálním talentem padli jak ulití. (03.02.2018)

Tato chytrá podvratná komedie se odehrává v atraktivním uměleckém světě. Tématem je příběh vzpoury. Navzdory krizi středního věku být rocker, tedy nekonvenční, věčně mladý a nespoutaný. Představitel hlavní role a zároveň režisér filmu Guillaume Canet totiž skutečně žije s nadnárodní hvězdou Marion Cotillardovou, která tu stejně jako on hraje sama sebe, opravdu spolu vychovávají potomka a vedle nich na plátně vystupují „v civilu“ i jiné celebrity jako Johnny Hallyday či Ben Foster. Rock’n Roll nabízí úsměv nenuceně pozvolný, spíše dojemný než ztřeštěný, když solidní tatík vymění domácí zástěru za módní doplňky mladistvého rebela a jeho pokus o pořádný flám končí ponižující veřejnou ostudou. Pár milých vtipů od výroku „Před prostatou jsme si všichni rovni“ po tetování v podobě čárového kódu na protest proti konzumu nezastře, že Rock’n Roll je vlastně posmutnělé vyprávění o pošetilosti, marnivosti, pomíjivosti. Navíc vyprávění, jež v druhé půli spustí „hru na pravdu“ a zbytečně sklouzne k hysterii. Snímek ale nabírá v posledním dějství tak bizarní a surreálné obrátky, že se ani otrlý divák nestačí divit. Jako by si režisér a představitel hlavní role Guillaume Canet řekl, že stejně jako jeho hrdina nestojí o image usedlého čtyřicátníka, a rozhodl se publikum vyvést z komfortní zóny anarchistickým a ad absurdum dovedeným konceptem. Kdo očekává upřímnou sondu do života dvou známých a bulvárem sledovaných osobností, zklamán. Canet i Cotillardová tu hrají zkarikované exempláře dvou sobeckých, nepříliš sympatických hrdinů. Odvaha tkví v tom, že se pouštějí do nelichotivé sebeironické hry se svými mediálními obrazy. Díky ní se ale Canetovi daří postihnout sílu i slabost něčeho tak křehkého a destruktivního, jako je herecké ego. V poslední třetině filmu ústí Guillaumeova snaha zastavit stárnutí do groteskních rozměrů. Závěr se tak spíše než kánonu francouzské konverzační komedie blíží sžíravé černohumorné dystopii ve stylu seriálu Black Mirror. Zápletka, při níž muž propadne botoxovému šílenství, je nečekaným převrácením běžných genderových vzorců. Možná se scénář inspiroval Marioninými zkušenostmi z natáčení s Bradem Pittem, jenž ve filmu Spojenci kvůli plastickým operacím horko těžko hýbe mimickými svaly. (09.04.2020)