OA

OA je seriál jaký tady možná ještě nebyl. Ne dokonalý, ale přesně ten, u kterého dáte všech 8 dilů za sebou. Ze začátku vlastně moc ani nevíte, o co jde a když se dodíváte, tak si říkáte, to už je vážně konec? Všechno zahaleno tou správnou dávkou tajemna, v čele s Brit Marling, jejíž role byla víc, než přesvědčivá. PS. skoro poslední scéna, na tu jsem čekal vlastně už zhruba od první třetiny. Jedním slovem perfektní. (05.01.2017)

Nevím, co si o tomto počinu myslet.. První půlka první serie je spíš takové tápání, kdy místy máte pocit, že ztrácíte zbytečně svůj čas, nicméně někde v pozadí vaší mysli vás to nutí pokračovat, protože to ve vás probouzí hlad zjistit, o co vlastně jde a hlavně jak to skončí. A ono to skončí divně, otevřeně, vlastně tak, že stejně nevíte, co teda. Druhá série je na tom podobně (zatím mám za sebou dva díly), kdy začátek je šíleně divný a vy nechápete, jak máte navázat na konec první série, ale postupně, s odkrýváním jednotlivých dílků, to začnete skládat do sebe.. Nicméně zatím zůstávám u třech *, protože třetí série se nedočkáme a jestli tu druhou nechají skončit podobně, jako první, tak to bude pro mě propad do čistého zoufalství nevědomí a divoké fantazie. A to já fakt nerad. (13.08.2019)

První epizoda nebo spíš její finále mě dostatečně zaujali natolik abych se prokousal celou sérií a u druhé a třetí epizody sem si seriál vcelku užíval, tyhle dvě epizody totiž podle mě z celého seriálu fungují nejlépe, od té čtvrté už to jde bohužel z kopce. To proč jsem seriál dokoukal byl hlavně Jason Isaacs, který to celé táhne jako kotvu, kterou ještě k tomu dostane ránu do obličeje v podobě finále celého seriálu. Hlavní premisa seriálu je totiž tak zamotaná, až je to spíš na škodu než užitek. Snaží se rozvinout tolik teorií o tom co je skutečnost a co ne až se do toho sám zamotá, to má za následek naprosto nelogické chování postav. Postavy jsou celkově hlavní problém celého seriálu, chovají se naprosto iracionálně a všechno tohle chování je omlouváno tím jak se příběh vyvíjí, tím si však seriál sám podkopává nohy.Těžko se to popisuje, protože každý kdo seriál dokouká může mít svojí teorii o tom jak to všechno bylo a bohužel je jich tu tolik, že to celý seriál rozkládá na nelogickou skládanku, kterou si každý může vyřešit po svém. Já se držím toho, že se mi to líbilo po stránce kameramanské, líbily se mi výkony Jasona Isaacse a obou nevlastních rodičů OA, jejichž dějová linka mi přišla zajímavá a je z košíku toho lepšího co v seriálu bylo. Neříkám, že otevřené konce jsou vždycky na škodu, ale musí k nim vést cesta, po které si seriál otevřený konec zaslouží to se však o The OA říci nedá. 60% (10.01.2017)

Astrální výlet do dimenze, kde hrdinové postrádají sympatie a tvůrčí proces logiku. To new age tajtrlíkování s anděly a estetikou autistické jógy mi vlastně vadí o něco méně, než to, že vyprávění stojí na vachrlaté režii, která neumí pracovat s napětím a vše vrší do zpočátku nezajímavého a ke konci směšného celku, který má tak vratký základ, že pointu málem přehlédnete a u finálního gejzíru se už vyloženě za tvůrce stydíte. Míň vážně se berou i ty ezo vědmy ve dvě ráno na Barrandově. (14.01.2017)

Po 1. sérii: Co jsem si přál, aby mi někdo řekl před sledováním: Většina flashbacků nejsou flashbacky, nýbrž ztvárnění toho, jak si posluchači v hlavě představují vyprávění Prairie. Jason Isaacs záporačí ještě víc než Lucius Malfoy, Scott Wilson se podobně snaží překonat Hershela Greena v dobráctví, zato Phyllis je pořád Phyllis. Ačkoliv možná nic z toho není pravda a Prairie to prostě jen nemá v hlavě v pořádku. Jak ale vysvětlit, že znovu vidí a jiné další věci? Poutavě udělaná filozoficko-ezoteristická minisérie, kde se to hemží symboly, záhadami, nedořešenými událostmi, kýčovitými momenty a potenciálními dírami v příběhu. (27.12.2016)