Keď príde kocúr

Vojtěch Jasný začal spolu s Karlem Kachyňou na budovatelských agitkách a také v jeho pozdějších filmech je vidět, že ideálům socialismu věřil. Až přijde kocour je satira, ale satira s nadějí v lepší příští. Všechny postavy jsou vlastně koncentrovanými výtažky typů socialistického člověka a obrýlený kocour provádí jejich selekci. Z dnešního pohledu nejsou bůhvíjak sympatičtí ani ti, kteří "kádrem" prošli. To na druhou stranu vyvažuje Jan Werich, ironicky a na půl huby glosující děj z nadhledu kostelní věže. Přes formální nápaditost, dobré obsazení a scénář Jiřího Brdečky je to IMHO přeceněný film. 60% (12.09.2006)

Až přijde kocour je film velmi zvláštní, příběh je velmi jednoduchý (příjezd kocoura – zděšení populace – lapení kocoura – nalezení kocoura). Hlavní je totiž formální stránka, která často hraničí s abstraktností (pasáž barevných lidí na večerní show je na můj vkus předlouhá). Herecké výkony ovšem stojí za to, zejména dvojrole Jana Wericha. (24.04.2006)

Jeden z prvních filmů nové vlny současně na sobě nese - jak uvádějí někteří kolegové - mateřská znaménka budovatelského patosu a stále přežívajícího naivního přesvědčení podstatné části společnosti vrcholící novotnovské éry o reformovatelnosti sovětského systému. Pohádkové prvky byly - stejně jako další alegorické posuny - zvoleny z pochopitelného důvodu. Vedle strhujícího Werichova výkonu na mne velice výrazně zapůsobila tehdy mladičká první dáma slovenského divadla Emília Milka Vášáryová. Pohádkový rámec současně - pro někoho snad paradoxně - pronikavě zvyšuje věrohodnost této satiry a může ji činit zajímavou i pro generace jejích nepamětníků. (26.08.2007)

Chtěl bych být kocour. Hověl bych si na rameni akrobatky Diany (Emília Vašáryová je opravdu kočka), houpající se na hrazdě... zavěšené u stropu kinosálu při projekci ČSFD. A pak by mi sundala brejličky. Podíval bych se do sálu a uživatelé by se zbarvili podle povah a skutků svých. Lháři a farizejové by byli fialoví, nevěrníci a nevěrnice žlutí, jako síra, žloutek či chcíplý kanárek. Dobře jim tak. Bodožebrači a zloději bodů, čili mulťáci, by byli šedí. A to nejdůležitější, Jindřiško, zamilovaní by byli červení, jako vlčí máky. A ti normální uživatelé? No jo, s těma je vždycky největší potíž, těm by to ani nepřidalo ani neubralo. Ale mela by to byla ohromná! Cože? Vždyť já vím... Ti fialoví a šediváci (a jejich mulťáci) jsou zlí a nechtějí, aby se to o nich vědělo. A kocoura by zabili. Tak to radši zůstanu obyčejným dabldekrem. Který samozřejmě v úctě smeká před vypravěčem od pánaboha panem Werichem. I před jeho dvojníkem (a tu nestárnoucí Dianu jsem mu dost záviděl!) (31.01.2014)

Přesně na prahu 60. let. "Mravní zápal" spolu s estetikou, která ho vyjadřuje, patří ještě do odcházející epochy, jakož i poněkud povrchní a "správně mířená" satiričnost. Ale hravost a určitá svobodná političnost činí tento film průkopnickým. Kouzelnické etudy byly asi nejzajímavějším prvkem. Vůbec celý ten prvek kouzelník+Vašáryová a jejich krám, to bylo moc hezké. A ačkoli mám třeba Brodského mnohem raději než všenárodního mudrce Wericha, je to právě Werich, kdo se mi tu ve své dvojroli mimořádně líbil (přestože i zde na mě z pobudových mouder kapala napřesvědčivá nasládlá "člověčina" z povolání). Už skutečnost, že pobuda a kouzelník jsou dvojníci, je tady skvělá. (04.03.2011)