Keď príde kocúr

Tak jak bych to zhodnotil... ta scéna se zbarvením na představení je dlouhá a trochu o ničem, když tam jenom půl hodiny poskakujou a čumí po sobě. Z celýho filmu jde krásně cítit kritiku tehdejší doby. Počkat, tehdejší? I dnešní! Werich je prostě nadčasovej. Je to taková metafora - jsou zde postavy autoritářské, srdečné, obyčejné, podlejzačské, falešné. A to všechno lze nalézt v každé společnosti. A co ta Werichova dvojpostava - proč byly stejní? No to je jedno. Ale ty scény s hudbou, kdy se tam nemluvilo byly fakt trapné a nebavily mě. Dialogy a Werich jsou super. (10.05.2007)

Filmy Vojtěcha Jasného ma neoslovili a Keď príde kocúr nie je výnimkou. Nezachránila ho prítomnosť Jana Wericha, ani očarujúcej Milky Vášáryovej, pretože základná myšlienka mi nepripadala dostatočne nosná a moralizmus podporený farbami ma neoslovil. Film som videl neskutočne dávno, ale ani neskôr som nemal potrebu ho vidieť opakovane. (08.08.2020)

POZOROVAT ŽIVOT A CVRKOT BYLA VŽDYCKY ZÁBAVA. A I LEGRACE. KDYŽ MÁ ČLOVĚK LIDI RÁD. OVŠEM MUSÍ SE NA VĚC DÍVAT Z PATŘIČNÝ VEJŠKY, ALE NE ZASE Z PŘÍLIŠ VELKÝ VEJŠKY, JAKO TŘEBA ASTRONAUTI, PROTOŽE TI PRO BEZTÍŽNEJ STAV KOLIKRÁT NEMAJ ANI ČAS SI VŠIMNOUT POŘÁDNĚ OČ VLASTNĚ JDE V PODSTATĚ, ALE STAČÍ SKROMNÁ VĚŽ A SKROMNÁ VEJŠKA NAD SKROMNÝM MĚSTEČKEM A ČLOVĚK VIDÍ I TRAGÉDIE. I TROLOLGIE. (02.08.2002)

Vojtěch Jasný je asi jediný český režisér, který mě opravdu a se vší parádou dostal. Možná to bude tím jeho citem pro červenou... a nebo kompozicí jednotlivých scén, kdoví. Nebádám, proč na mně kdysi zapůsobil jako zjevení, jsem mu jen vděčná za to, že mě nikdy nechtěl laskavě hladit banálními frázemi, přesvědčovat o české holubiččí nátuře, těšit hřejivým humorem a rozesmávat plytkými vtipy...myslím, že to, co hledáme třeba v Gondryho Nauce o snech nebo v Burtonově Velké rybě je stejné, jako to, co nám Jasný ukázal už v 60.letech.9/10 (01.09.2008)

Málo platné, něco jiného bylo uchvácení zakázaným ovocem na pokoutní projekci na jakési divadelní dílně na sklonku osmdesátých let, zírání s otevřenou pusou na to, co se v šedesátém třetím všecko „smělo“, jakou kouzelnou werichovskou kreaci nám bolševik tolik let tajil a jaké efekty a nálady uměli ti šikovní lidi udělat s trochou černého divadla a trochou psychedelických barviček, a něco jiného je koukat na tentýž film dnes. Poetické půvaby mu zůstaly (pasáž mileneckého toulání Roberta s Dianou mi bere dech pořád a dodnes přemýšlím, jestli Kocoura znali John a Yoko, když o devět let později točili své scény s domkem, ke kterému se přijede na loďce a hrají se v něm podivné šachy, do filmu Imagine), komunální satiře a přímočarému moralizování ale v mezidobí vypadala polovina zubů. Takže hvězdička dolů. (24.11.2014)