Flákači

Výborné drama s tématem dospívání v Brooklynu a potýkání se s toxickou maskulinitou, které české prostředí nejspíš moc neocení. Film výborným způsobem zachycuje tápání puberťáka, který se teprve hledá, ačkoli na první pohled má jasno. Režisérka Eliza Hittman odvedla skvělou práci s mladými neokoukanými tvářemi a je docela možné, že o Plážových flákačích ještě uslyšíme. (09.11.2017)

Přišlo mi, že se snímek hodně snaží o to, aby napodobil "Moonlight" a určil tak současnou podobu filmů, kdy se z kluka nebo dívky stává muž či žena. Jenže je to hodně podobné, hodně pomalé, na jednu stranu realistické, ale přitom to nedokáže zajít v zobrazovaném opravdu dál, jako kdyby bylo možné se až moc přiblížit pornu. Škoda. (16.01.2018)

Príjemný americký indie pocitový film, ktorý by sa hodil viac do sekcie Americké nezávislé léto, ktorá kedysi bežala na čt2 a je mi za ňou smutno, než do kina. Film je kombináciou módnej vlny LBGT filmov, teen drámy a spomínaného klasického pocitového nezáviláka. A celkom to funguje...pokiaľ vyslovene nepotrebujete ku šťastiu skutočný konflikt. Hodinu sa myslím k niečomu podobnému aj schyľuje, ale Hittman nič príliš nevyhrotí, zároveň ale tak ani nič extra nevyrieši. Proste filmík o "nehotovom" chalaňovi a jeho relatívne bežných, respektíve nie až tak ojedinelých problémoch. Choroba otca, otravná mladšia sestra, hľadanie vlastnej identity... (17.04.2018)

Eliza Hittman pokračuje v prozkoumání probouzející se teenagerské sexuality, se kterým začala ve svém debutu Skoro jako láska (2013), natočeném z pohledu dospívající dívky. Plážoví flákači mají konvenčnější strukturu, a pokud jste již viděli pár festivalových dramat tematizujících homosexualitu mladistvých, zřejmě vytušíte, jakým směrem se vyprávění bude ubírat. Také postavy příliš hladce zapadají do škatulek známých z amerických indie dramat. Film je nejpůsobivější, když nechává promlouvat mužská těla a tváře (v čemž má blízko ke tvorbě Claire Denis), snímaná lyricko-naturalistickou 16mm kamerou francouzské kameramanky Hélène Louvart (viz např. Zázraky Alice Rohrwacher). Jako studie mužských těl v pohybu je film podmanivější a inspirativnější než jako další komorní coming outové drama o potlačované sexuální touze. 70% (02.04.2018)

So what's your idea of romance? To bys holčičko neuhádla. Už je tomu nějaký pátek, kdy mohly být intruze queer tématiky do kinematografie hlavního proudu považovány za vzrušující. Příběhy o zakázaných láskách osob stejného pohlaví se tehdy jevily jako dobrý způsob, jak vytěžit z na hlínu vydlabaného žánru poslední zbytky autentické romantiky. Třeba v Brokeback Mountain, na kterou nechává Eliza Hittman vzpomenout symbolem ohňostrojů, to alespoň pro mě fungovalo skvěle. Dnes to chce něco víc a Beach Rats mají toho něco navíc dost málo. Trumfem je Harris Dickinson, který podává nečitelnost kluka, který v tom zatím neumí chodit, ale rychle se učí, velmi věrohodně. Potěší civilní, pseudo-dokumentární kamera a smysl pro dobrý close up, stejně jako všeobjímající filmová střídmost v barvách i způsobu vyprávění. Zbytek je s těmi všemi záběry mužských těl snímaných od krku dolů pro valnou část filmové publika trochu náročný. Zaplesala by snad i Leni Riefenstahl, která by si přes nácky a Masaje dokázala najít potěšení ve maskulinních kvalitách pouličních flákačů. Když se začne v poslední čtvrtině schylovat k čemusi, co naruší v podstatě šmírovací pásmo, věděl jsem, že zůstanu neukojen. Divácky, samozřejmě. (07.05.2018)