Prežil som svoju smrť

Podobně jako jsem si již navykl vnímat Schindlerův seznam jako nadprůměrný, nikoli však výjimečný film o několika silných momentech, budu velmi podobně nahlížet také na Jasného dílo. Scény jako "zpěv" nebo "schodiště" (- předčasný vrchol filmu) mi Schindlerův seznam totiž skutečně připomínaly, ovšem film jako celek mi svojí nekonzistentností připomněl jiný snímek - Šedou zónu. Přežil jsem svou smrt je v jisté nevýhodně už tím, že se snaží vyprávět jakýsi příběh, soustředí se na proplétání několika ústředních motivů (fyzický úpadek Peterkovy postavy, spolupráce mezi vězni, box, pašování věcí atd.), které se snaží udržet pohromadě, ale to se mu na pouhé hodině a půl prostoru nedaří. Mnohem lépe si v tomto ohledu poradil film Boxer a smrt, který na příběh prakticky rezignoval a všechen svůj potenciál soustředil na jemnou profilaci hlavního hrdiny a jeho vztahu k nacistickému důstojníkovi, na jehož pozadí rovněž famózně rozvinul boxerský motiv a vykreslil nelidské prostředí koncentračního tábora. - Chci říct jen tolik, že přibližně po hodině filmu a po skončení oné schodišťové scény jsem nebyl nadále s to Peterkovu postavu jakkoli prožívat a soustředit se na ni, protože více, než co jsem se o ní dozvěděl do té doby (a ne že by nebyla zajímavá - jen poněkud nešťastně dovršená) mě už nemohlo zajímat. Byl totiž markantní rozdíl sledovat tuto postavu, jak bojuje o přežití, a jak se účastní nahodilého příběhu o vzájemnosti, bratrství a lidské dobrotě zadupávané zlem. Pokud člověk právě není géniem, nejmenuje se Norbert Frýd a nepíše další Krabici živých, jen těžko si může troufat na příběh z lágru (či snad rovnou na promyšlený portrét toho, jak to v lágru chodilo), naopak by se měl soustředit na vzácné momenty lidství a lidské nezlomnosti, které film Přežil jsem svou smrt nabídl, ovšem bylo jich žalostně málo. (19.08.2011)

Jeden z prvních filmů Vojtěcha Jasného, a další z ukázek jeho neoddiskutovatelného talentu. Při čtení popisu děje by se mohlo zdát, že jde o inspirační zdroj pro Triumf Ducha s W. Dafoem a E. J. Olmosem, ale není tomu tak. Drama, jemuž vévodí vynikající (a skutečně nabušený) František Peterka, se soustřeďuje na sounáležitost vězňů a hluboce lidské okamžiky tváří v tvář nepochopitelně jakéhokoliv náznaku citu prosté mašinérii spíše než aby šokovalo groteskními scénami večírků pro esesmany. Vojtěch Jasný dokázal s pomocí vynikajících herců vytvořit velmi soudržný film, obsahující několik scén nejen hodných zapamatování, ale takových, jaké si nejde nepamatovat. Jednou z nich je samozřejmě scéna na schodech, druhou Ave Maria, a našlo by se jich ještě pár. To je na pouhou hodinu a půl více než slušný výkon, řekl bych. A to jsem ještě nezmínil precizní práci pokud jde o realismus - vězňové stejných národností spolu mluví svým rodným jazykem, používají tlumočníky (kteří někdy tlumočí tak jak se jim hodí), mluví s přízvukem atd. atd. Myslím, že jde o film neprávem zapadlý vedle např. celkem pravidelně reprízované Modlitby Pro Kateřinu Horowitzovou. S touto nejvyšší třídou rozhodně snese srovnání, byť nejde hlavně díky trochu zvláštně a zkratkovitě působícímu konci o úplně rovnocenné soupeře. Já každopádně dávám 80%. (22.09.2012)

Po atmosferický stránce Jasný exceluje, řada scén si stále zachovává působitost, trochu předimenzovaná, ale originální a osobitá je scéna s židovským pěvcem zpívajícím vězňům Ave Maria. Příběh mě ale příliš neoslovil, to, co se snaží obraz navodit, to diktovaná shcematičnost, uhlazenost a až nevěrohodnost v konání a promluvách postav často až potlačuje. Ani Peterkův výkon mi v hlavě příliš neutkvěl, to už spíš Menšík ve velmi netradiční roli, dle mého ve filmu ani zajímavější postava není. (19.12.2009)

Tonda "Bivoj" Majer byl frajer, že to přežil? Nebo byl frajer, že přiznal, že přiznal díky jiným, kteří byli lepší a zemřeli, aby on žil? Dle mého kombinace obou. Patnáct let po válce bylo dost přeživších, aby se díky jejich vyprávění podařilo Vojtěchu Jasnému dobře vytvořit atmosféru koncentračního tábora Mauthausen. Silnými scénami jsou úvodní nástup, zpěv Ave Maria (ani Lucie Bílá mě nedojme tolik jako židovský zpěvák na skále), schody smrti (skutečně existovaly a šlapal po nich i jiný "Tonda" a to Novotný, pozdější československý prezident). Pro sportovní fanoušky tu boxu moc není. Film také není určen pro popírače holocaustu, mohli by mít z toho srdeční, žaludeční a mozkové či jiné problémy. Opravuji se je to film přesně pro ně. Mimo jiné pivo u Fléků jako protislužba ano, ale bramborák jako přídavek ve stejné destinaci je už vydírání. (07.12.2020)

Na tomto strhujícím dramatu boxera Tondy vězněného v nacistickém koncentračním táboře mne oslovilo nepatetické a neidealizované vyprávění (rovnoměrně pronikající do nitra hlavní postavy i do života v táboře, z jejichž konfrontace se rodí celý příběh, který je napínavý jen jakoby „mimochodem“, nezáměrně, přirozeně, bytostně) a neschematizující stylizace postav (zaujala mě například postava dozorce-kápa skvěle zahraná Vladimírem Menšíkem, v níž se pod deformujícím vlivem strachu neopakovatelně smísilo dobro a zlo, strach a odvaha, krutost i pocit viny). A ještě pár vět in margine: Vzhledem k tématu se nabízí i srovnání s jen o něco málo mladším slovenským filmem „Boxer a smrť“. Přes totožnost základního motivu se filmy maximálně liší: zatímco je „Boxer a smrť“ výrazově dokonalá, skvěle komponovaná, sevřená syntéza, úsporně podávající na ploše fragmentu jednoho lidského osudu celou hrůzu koncentračního tábora, je film „Přežil jsem svou smrt“ přímočařejší, epicky bohatší freskou, v níž se hlavní hrdina stává průvodcem po tomto zrůdném mikrokosmu a životech jeho obyvatel. Osobně je mi bližší symbolistický jazyk „Boxera a smrti“, ale i epičtější vyznání kamarádství a vůle k životu filmu Vojtěcha Jasného mne nadchlo. (31.01.2010)