Prežil som svoju smrť

Už jsem to napsal jednou a napíšu to zas. Československá válečná kinematografie, je nejpodrobnější a nejobsáhlejší pohled na události v Evropě od roku 1938 do roku 1945. Tohle je další příhoz do ohně. Tentokrát určitě dost reálný příběh, který se mohl odehrát v jakémkoli z pracovních táborů smrti. Tohle je jeden z miliónů osudů, které se v těchto táborech odehrávaly. Boxer Tonda je odvážný a silný. Jak duchem, tak tělem. Celková proměna statného muže v nicotnou trosku, bojující o každý krůček s kamenem na rameni, výborný obraz aktivního a propojeného odboje "vy se zítřků bojíte, ale my se na ně těšíme..." všudy přítomná smrt, která je součástí každého dne a velmi silné momenty. Příběh českého boxera, který přežil svou smrt v táboře smrti, a to vše v doprovodu vynikajících českých herců, je potřeba znát, považuješ-li se znalce československé kinematografie. (14.02.2012)

Na tomto strhujícím dramatu boxera Tondy vězněného v nacistickém koncentračním táboře mne oslovilo nepatetické a neidealizované vyprávění (rovnoměrně pronikající do nitra hlavní postavy i do života v táboře, z jejichž konfrontace se rodí celý příběh, který je napínavý jen jakoby „mimochodem“, nezáměrně, přirozeně, bytostně) a neschematizující stylizace postav (zaujala mě například postava dozorce-kápa skvěle zahraná Vladimírem Menšíkem, v níž se pod deformujícím vlivem strachu neopakovatelně smísilo dobro a zlo, strach a odvaha, krutost i pocit viny). A ještě pár vět in margine: Vzhledem k tématu se nabízí i srovnání s jen o něco málo mladším slovenským filmem „Boxer a smrť“. Přes totožnost základního motivu se filmy maximálně liší: zatímco je „Boxer a smrť“ výrazově dokonalá, skvěle komponovaná, sevřená syntéza, úsporně podávající na ploše fragmentu jednoho lidského osudu celou hrůzu koncentračního tábora, je film „Přežil jsem svou smrt“ přímočařejší, epicky bohatší freskou, v níž se hlavní hrdina stává průvodcem po tomto zrůdném mikrokosmu a životech jeho obyvatel. Osobně je mi bližší symbolistický jazyk „Boxera a smrti“, ale i epičtější vyznání kamarádství a vůle k životu filmu Vojtěcha Jasného mne nadchlo. (31.01.2010)

Ďalší z mnohých lágrových filmov, tentokrát z tunajších vôd. Máme tu znova náckov, ktorí nemajú žiaden charakter, bohužiaľ ani ten zlý, pretože tu sú iba ako papierové vreštiace a strieľajúce karikatúry. Chápem, že v roku 1960 to ešte ani zďaleka nebolo otrepané klišé, lenže na film sa asi už bez porovnávania s ďalšími neskoršími zástupcami subžánru pozerať nedokážem. Sú tu pre mňa dva silné momenty, tým prvým asi pre každého bude "výstup po schodoch", ktorý môže dať spomenúť ďalším pamätníkom na Lumetov Pahorok a dialóg väzňa (Sováka) a väzniteľa o tom, kto má a kto nemá za čo bojovať. No a poteší množstvo známych tvárí v netradičných úlohách väzňov koncentračného tábora. Pre mnohých sú to možno najmenej tradičné role v ich kariérach. (12.03.2014)

Po atmosferický stránce Jasný exceluje, řada scén si stále zachovává působitost, trochu předimenzovaná, ale originální a osobitá je scéna s židovským pěvcem zpívajícím vězňům Ave Maria. Příběh mě ale příliš neoslovil, to, co se snaží obraz navodit, to diktovaná shcematičnost, uhlazenost a až nevěrohodnost v konání a promluvách postav často až potlačuje. Ani Peterkův výkon mi v hlavě příliš neutkvěl, to už spíš Menšík ve velmi netradiční roli, dle mého ve filmu ani zajímavější postava není. (19.12.2009)

Velmi silný a sugestivní příběh z koncentračního tábora Mathausen. Ten se vyznačoval těmi nechvalně proslulými schody na věčnost. Právě ty si z filmu nejvíce pamatuji a pak je tu nezapomenutelná scéna se zpěvákem, při té jsem se rozbrečela a přestala na moment dýchat. Běhal mi z ní mráz po zádech, jak byla silná. Vůle boxera Tondy, kterého civilně zahrál František Peterka, byla ža obdivuhodná. (28.01.2021)