Prežil som svoju smrť

Jeden z filmů, kterým se léta vyhýbám. Nemám ráda válečné filmy a filmy z koncentračních táborů ještě méně. Výzva ale byla dána, Hulk otevřel gratulační a vzpomínkové okénko a 25. listopad je dnem vzpomínky na Františka Peterku. Komedie dávno zhlédnuté, takže je čas na drama. Moc jsem si neuměla představit, že by František Peterka úspěšně zvládnul dramatickou roli, komentáře, pardon, recenze tomu také zrovna nenahrávaly. Ale za sebe musím říct, zvládnul. On má totiž tu výhodu, že si nikdy na nic nehraje, nikdy. Zkrátka, je. A byl i tady. Obyčejný chlap, boxer, kovář. Rychle pochopil, že se skromností nikam nedojdeš, takže hraje tvrďáka. Nechce nikam patřit, instinktivně cítí, že jediný cíl je přežít. A kolem něj probíhá příběh, který mně připomíná dokudrama z prostředí koncentračního tábora. Poctivě vykreslené prostředí, zajímavě pojaté figurky, tragické, většinou, lidské osudy. Hodně se tu v recenzích skloňuje spojení „komunistická agitka“. Může být. Jako primární hodnotu filmu jsem to nevnímala, lidskost jsem cítila víc. V takovém prostředí je nakonec jedno, z jakého tábora jste. Nikdy nejste ani dost chytrý, ani dost silný, abyste přežil. Musíte mít štěstí. A nesmíte být sám. "Jsem jeden z nemnoha, kdo přežili svou vlastní smrt. Protože mnoho kamarádů dovedlo zemřít a byli lepší než já." P.S. Tonda Majer není žádný myslitel, psychologicky hluboký charakter, srovnávat Peterku s hercem zcela jiného naturelu a talentu, Štefanem Kvietikem, považuju za nefér. (01.12.2022)

"A za co jsi tady? Já jsem komunista"  A tak se zřejmě zrodil mýtus o komunistické agitce. Přátelé, komunisti byli za světové války skutečně perzekuováni a nenáviděni v míře jen o něco nižší než Židé, tohle je a zůstane historickým faktem. A tak tedy má frajerské entrée Tondy Majera skutečně tu sílu, jakou mu Vojtěch Jasný chtěl přisoudit.  Jedinou lehce zasmrádlou tezí je tu ta o bodrém, bezpodmínečném a nefalšovaném soudružském hrdinství sovětských soldátů, skutečnost byla  téměř jistě trochu přízemnější. Jinak jsem viděl skvělého Františka Peterku v depresivním vězeňském dramatu. Jeho počáteční individualismus byl sice ke konci obětován ve prospěch výhod kolektivu, ale  to, mám ten pocit, lze často vidět i ve filmech tzv. imperialistických, viďte.  Výčitky směrem k  rudé propagandě pak blednou zejména v kontextu osudu židovského zpěváka. (12.12.2022)

Tonda "Bivoj" Majer byl frajer, že to přežil? Nebo byl frajer, že přiznal, že přiznal díky jiným, kteří byli lepší a zemřeli, aby on žil? Dle mého kombinace obou. Patnáct let po válce bylo dost přeživších, aby se díky jejich vyprávění podařilo Vojtěchu Jasnému dobře vytvořit atmosféru koncentračního tábora Mauthausen. Silnými scénami jsou úvodní nástup, zpěv Ave Maria (ani Lucie Bílá mě nedojme tolik jako židovský zpěvák na skále), schody smrti (skutečně existovaly a šlapal po nich i jiný "Tonda" a to Novotný, pozdější československý prezident). Pro sportovní fanoušky tu boxu moc není. Film také není určen pro popírače holocaustu, mohli by mít z toho srdeční, žaludeční a mozkové či jiné problémy. Opravuji se je to film přesně pro ně. Mimo jiné pivo u Fléků jako protislužba ano, ale bramborák jako přídavek ve stejné destinaci je už vydírání. (07.12.2020)

„Vy se zítřků bojíte, my se na ně těšíme.“ Několik let jsem se tomuto filmu vyhýbal s tím, že mě zde čeká brutálně zdrcující záležitost, abych nakonec dostal schematickou agitku o statečném komunistovi v lágru. Několik scén silných bylo, z nichž za nejsilnější pokládám tu s vláčením těžkým kamenů po schodech, na nichž nejeden utrápený vězeň nalezne svou smrt. Hned na druhém místě by pak byl závěrečný statečný čin ze strany lékaře. Že bych měl ale strhující prožitek z filmu jako celku, bohužel za sebe říct nemohu. Spíše je tento silně ideologicky mířený snímek pro mě důkazem, že ani téma z 2. světové války a prostředí koncentračního tábora nemusí automaticky zajistit excelentní film. Socialistický realismus se tu projevuje se vším negativním (klišéovitý vypravěč s patetickým nábojem, výrazná ideologická linka) i pozitivním (realistické záběry z daného prostředí s dojmem autentičnosti, vč. spousty cizojazyčních dialogů). Leč realismu je zde ve jménu vykřeslování prostředí v první polovině až příliš hodně na úkor rozehrání jednoho celistvějšího příběhu, který dotváří většinou jen vypravěč. Bezesporu nejvíc režisér Jasný šlápl vedle v obsazení nepříliš přesvědčivého Peterky, který se do hlavní role vůbec nehodil nejen herecky, ale ani fyzicky (míním vzhled a postavu podvyživeného vězně, ostatně co do sportu dojde pouze na jednu boxovací scénu). Nejen vzpomínka na tematicky příbuzného Boxera a smrť (1962), z něhož jsem strhující zážitek naopak měl, mi prakticky nedovolí najít důvod, proč Jasného film hodnotit výš. 60% (16.11.2020)

Téma koncentračních táborů jsem v českých filmech zaregistroval mockrát, ale vždycky tak nějak okrajově..někdo tam jel, už nepřijel, jel tam další....bla bla bla..ale Přežil jsem svou smrt se odehrává v koncentráku celý natvrdo a to ve vynikající režii Vojtěcha Jasného. Brutální příběh z děsivého prostředí na kterém vyzdvihuji jak jeho preciznost, tak hlavně postavy pánů Menšíka, Sováka, Řehoře, Peterky (především) aspol..jejich tváře známé z provařených, známých filmů, které vidíte v tv každej druhej tejden tady najednou vypadají úplně jinak. Jistě za to může to neobvyklé téma a určitě i totální a nepochopitelná "utajenost" tohohle filmu. Vážně nevím, proč tohle televize vůbec nevysílá a proč se tyhle filmy u nás takřka netočí. O komunistech točíme jak šílení, ale nacouni...na ty nikdo nešáhne. (27.01.2013)