November

Už dávno jsem si všimla, že filmy, které vycházejí z magického realismu, nemají moc příznivců. Jenže to je přesně to, co mě fascinuje a úžasně baví. Ten svět na pomezí reality a snu. Listopad čerpá ze starých místních tradic plných pověr, legend, říkánek i mýtů. Místy působí velice naivně, primitivně, až hrubě, tak jak se i život venkovanů dříve řídil jednoduchými a snadno pochopitelnými pravidly. Ve filmu ožívají jejich sny a přání, podobně jako neživé předměty nebo jejich mrtví předkové. A černobílá kamera je prostě úchvatná. (12.10.2018)

Film bohatě využívá motivů z estonského folklóru. Dle anotace je časově situovaný do 19. století, ale např. scéna s morem naznačuje, že by mohlo jít o dobu podstatně starší. Na jiném místě si pozorný divák všimne něčeho, co nápadně připomíná polámaný rám bicyklu. Německá šlechta se v Estonsku začala vyskytovat už někdy po roce 1227 a německý vliv tam částečně přetrvával ještě za carského Ruska. K upřesnění časového zařazení nám nepomůže ani architektura. Podobné venkovské baráčky, jaké se ukazují ve filmu, bylo leckde v Evropě možné vidět ještě v šedesátých letech 20. století. Raději tedy řekněme, že film není jednoznačně historicky zakotvený. Již úvodní scéna ukazuje, zač toho bude loket. Jsme svědky krádeže telete dronem. Tehdy se takovému dronu říkalo „kratt“. Bylo to okultně-technické zařízení (daemon ex machina), které z důvodu neexistence motorů bylo poháněné zlým duchem, což mělo své výhody i nevýhody. Kratt kromě létání uměl i chodit, mluvit a plivat. Mohl vykonávat různé práce, jichž se sám domáhal. Pokud jej jeho majitel neúkoloval, hrozilo, že kratt svého pána usmrtí nebo se o to aspoň pokusí. Zbavit se kratta bylo možné tím způsobem, že mu člověk zadal nesplnitelný úkol – např. uplést žebřík z chleba, jak to vidíme ve filmu. Kratt se potom zavařil a za doprovodného světelného efektu zanikl. Ocenil jsem snad všechny scény: slečna žádá muže, aby ji přenesl přes potok do vesnice a jako odměnu nabízí polibek, prase přísahající na Bibli, proměna ženy ve vlčici, pozvání mrtvých na večeři... Kdo se zajímá o magické aspekty lidové tradice, ten si přijde na své; chvílemi je to téměř instruktážní snímek. Kromě toho má film také hlavní dějovou linii, a sice příběh o lásce. Na nějakou nit bylo třeba ty perly navléknout. Umělecké kvality tohoto filmového díla nebudu vypočítávat, protože to zde již učinili jiní. Pouze připomínám, že od autora románu, který posloužil jako předloha tohoto filmu, vyšlo jedno literární dílo i v českém překladu (Andrus Kivirähk: Muž, který rozuměl hadí řeči, Zlín 2011). (25.12.2021)

Také bych chtěl svého Kratta ale duší bych se za něho neupsal. Jednoduchý a magický příběh z estonského venkova u kterého jsem byl po celou dobu snímku okouzlen. Nevím jestli něco podobného ještě někdy uvidím. Už jen za nádherný vizuál a skvělou kameru si to zaslouží hodnotit pozitivně. Pro mě asi nejlepší osobní zážitek z Varů doplněn projekcí v nádherném městském divadle a za účasti obou hlavních představitelů. Nadruhou stranu rozporuplné reakce chápu. (06.07.2017)

Keby sa na konci 60. rokov Jakubisko s Vláčilom sfajčili ako handry a spolu napísali a natočili film na motívy Erbena a Švantnera, vyzeralo by to asi takto. Estónska balada plná škriatkov, čertov, duchov a bosoriek je ťažkotonážny festivalový artový hnoj, ale tak mega-bizarný a dobre natočený, že ani na sekundu neodtrhnete pohľad. (05.09.2018)

Listopad jsem viděl poprvé přesně loni na LFŠ v UH a pro mě byl jednoznačným vrcholem celého filmového festivalu. Naprosto mě uhranul a můj zrak i vjem připoutal k velkému plátnu. Druhé shlédnutí doma mně můj dojem jen a jen potvrdilo. Každá země, každý kraj má svoje mravy a lesní bytosti, které vystupují a žijí v každém folklóru jednotlivých zemí a Estonsko patří rozhodně k těm temnějším. Tohle prostě miluji, tohle je moje srdcová záležitost. Baladický příběh o lásce, plný pohanských magických elementů a mystických symbolických odkazů se podmanivě vrývá až pod kůži. Soundtrack je pastva pro uši, výborně celek doplňuje a nejednou jsem si vzpomněl na norskou hudební legendu ULVER, která mně místy jejich zlověstnou atmosféru připomínala. Zvuk je též bravurní, různé šepoty, hlasy, šusty, to vše jsou důležité atributy při sledování projekce ať už v kině, nebo v domácím, kvalitně ozvučeném prostředí. Co ale z filmu kromě zmíněného příběhu, zvuku a hudby dělá naprosto ojedinělou podívanou je vizuální stránka! Kamera, její kompozice a stylizace, umístění detailů v záběrech a umělecký smysl pro celek. Černobílý materiál má doslova hypnotizující účinek! Jakoby film točil František Vláčil - poetické ztvárnění a syrová atmosféra, s Janem Švankmajerem - skrz bizarní surrealistické cítění. Herecké tváře jsou neokoukané, dokonale přirozené a dvě mladé ženské postavy Rea Lest (Liina) a Jette Loona Hermanis (mladá baronka) v sobě ukrývají hluboké čarokrásno. Povědomá tvář na mě vykoukla až v roli starého barona, kde se zjevil Dieter Laser, znám především jako doktor Joseph Heiter z Lidské stonožky a opět mně připomínal našeho Jana Třísku, mazec podoba! Nemám naprosto nic, co bych snímku vytknul. Tiše se vkradl do mé duše a tam také zůstane. Listopad je mým favoritem jako podzimní měsíc, nyní se přidal i Listopad filmový. Kéž by režisér Rainer Sarnet ještě něco podobného natočil.... (20.08.2022)