...a pozdravuji vlaštovky

Myslela jsem, že se mi dostane velice silného zážitku. Bohužel to zapadlo do stereotypu, což je velká škoda, protože jde o závažné a zároveň velmi silné téma. Je mi špatně a a vlastně i smutno z toho, že tak mladý člověk musel umřít. Maruška Kudeříková musela být statečná a hrdá mladá žena. Bylo zajímavé sledovat jak se z toho všeho vypsala a přitom nepsala o hrůzách a strachu. Čekala bych, že právě o tom bude člověk v její nelehké situaci psát. Devadesátdevět dní je dost dlouhá doba na to, aby se člověk z toho čekání mezi čtyřmi hnusným stěnami zbláznil. (04.11.2011)

"V betonové kryptě seděl šílenec, poslední dobrodinec. 99 měl dní, pak mu ústa oněmí. Vojáky, jež maloval, ztratil v běhu času, lásku nikdy nevlastnil, života se nestranil. Přišel však boj poslední, a uživatel v poledni, roztáhl svá křídla k letu, myslím, že to bylo v létu, a vzkázal skrze hlasivky: a pozdravuji vlaštovky......" Nahodile, občas krásně, ale pořád stereotypně. Jireš je dříč, ale v tomhle případě svou vizualitu poměrně krotí. Škoda, kladivo se nekoná.... (03.05.2010)

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Marie Kudeříková (1921 – 1943). Legenda. Mýtus. Symbol. Modla. Oběť. Strašák všech kdysi školou povinných. Režisér Jaromil Jireš vytvořil na úsvitu normalizace film, který sice splňoval oficiální zadání tehdejších barrandovských mocných, ale s ideologií a propagandou neměl téměř nic společného. Jirešova Maruška není ani v nejmenším kanonický portrét protinacistické odbojářky, tak, jak jej lidem vsugeroval komunistický režim, ale bilanční, lyrizující příběh o mladičké dívce, která nedokázala stát stranou a navzdory blížící se smrti zůstala statečnou až do posledních okamžiků. Hluboká lidskost, prostota, neokázalost, ale i pronikavost, která vhání slzy do očí – to vše se zrcadlí v mimořádné herecké kreaci čtyřiadvacetileté Magdy Vášáryové; její působivé ztvárnění Marušky Kudeříkové má velký, ne-li přímo zásadní podíl na tom, že tragický osud nebojácné dívenky z Hodonínska byl prostřednictvím Jirešova filmu navždy zaznamenán bez příkras, patosu a obvyklých klišé. I v tom je nadčasová hodnota tohoto podmanivého díla. (29.09.2019)

Ojedinělý příklad přechodu do normalizačního filmu, kterým režisér nezradil sebe sama. Jireš s osvědčenými spolupracovníky Čuříkem a Fišerem využil scénáře vzniklého již v době největších výbojů nové vlny a dokázal vytvořit z potrétu legendarizované komunistické odbojářky poeticky laděný a jímavý příběh mladé dívky smiřující se se svým osudem v cele smrti. Retrospektivy spíše působí jako doklady její psychologického boje, jež je zajímavě ztvárněn v kontrapozici odhodlaných citací mimo obraz a velmi pozoruhodným neurotickým výkonem Magdy Vašáryové, jež v častých detailech tváře předvádí mimické mistrovství. Ideologický námět se dočkal výrazně neideologického a podmanivého ztvárnění (v němž jediným přímým odkazem na komunismus hrdinky je její nelibost vůči víru v Boha, která však na druhou stranu svědčí i o její schopnosti vést naplněný život a pouze v něj nedoufat, což je další důležitý argument pro pochopení jejího charakteru). Film navíc zaujme i významovou audiovizuální složkou tolik vzdálenou tvůrčí bezradnosti u obdobných látek. ...A pozdravuji vlaštovky nejsou žádným kompromisem, jde o plnohodnotné dílo s nímž se tvůrce dokázal plně ztotožnit a vytvořit tak velmi přesvědčivý portrét pozoruhodné osobnosti našich dějin, pro níž Jirešův film může být i obhajobou před současnými zavrhovači všeho, co jen trochu zavání slovem komunismus. Stačí jen pochopit situaci v níž se dívka k odboji přidává - první láska, hořkost z obsazení Země a nečinnosti starších, mladické nadšení a zarputilost pro věc, pod níž mizí i hrozba možných dopadů. To vše film zahrnuje a tudíž je zcela scestné, že se k němu například televize staví jako k tendenčnímu počinu, jenž nemá právo vstoupit na obrazovky. Mnoho diváků tak přichází o možnost spatřit vůbec poslední skutečné dílo nové vlny. (23.04.2007)

Pri opakovanom sledovaní Vlaštovek som si kládol šebekovskú otázku: Komu to prospelo? Maruške Kudeříkovej? Jaromilovi Jirešovi? normalizátorom? divákom? Neviem. Verím tomu, že tento film bol potrebný, ale na to, aby naplnil očakávanie poslanie by musel byť nakrútený zaujímavo. A to nebol. Nezachránili ho herecké výkony, ani ďalšie atribúty filmu. Videl som viacero filmov s podobným námetom a ani v jednom sa odsúdené na smrť toľko nesmiali a toľko nespievali. Možno to bol zámer, ktorý som nepochopil. (24.08.2020)