...a pozdravuji vlaštovky

Ojedinělý příklad přechodu do normalizačního filmu, kterým režisér nezradil sebe sama. Jireš s osvědčenými spolupracovníky Čuříkem a Fišerem využil scénáře vzniklého již v době největších výbojů nové vlny a dokázal vytvořit z potrétu legendarizované komunistické odbojářky poeticky laděný a jímavý příběh mladé dívky smiřující se se svým osudem v cele smrti. Retrospektivy spíše působí jako doklady její psychologického boje, jež je zajímavě ztvárněn v kontrapozici odhodlaných citací mimo obraz a velmi pozoruhodným neurotickým výkonem Magdy Vašáryové, jež v častých detailech tváře předvádí mimické mistrovství. Ideologický námět se dočkal výrazně neideologického a podmanivého ztvárnění (v němž jediným přímým odkazem na komunismus hrdinky je její nelibost vůči víru v Boha, která však na druhou stranu svědčí i o její schopnosti vést naplněný život a pouze v něj nedoufat, což je další důležitý argument pro pochopení jejího charakteru). Film navíc zaujme i významovou audiovizuální složkou tolik vzdálenou tvůrčí bezradnosti u obdobných látek. ...A pozdravuji vlaštovky nejsou žádným kompromisem, jde o plnohodnotné dílo s nímž se tvůrce dokázal plně ztotožnit a vytvořit tak velmi přesvědčivý portrét pozoruhodné osobnosti našich dějin, pro níž Jirešův film může být i obhajobou před současnými zavrhovači všeho, co jen trochu zavání slovem komunismus. Stačí jen pochopit situaci v níž se dívka k odboji přidává - první láska, hořkost z obsazení Země a nečinnosti starších, mladické nadšení a zarputilost pro věc, pod níž mizí i hrozba možných dopadů. To vše film zahrnuje a tudíž je zcela scestné, že se k němu například televize staví jako k tendenčnímu počinu, jenž nemá právo vstoupit na obrazovky. Mnoho diváků tak přichází o možnost spatřit vůbec poslední skutečné dílo nové vlny. (23.04.2007)

Podíval jsem se nedlouho po sobě na filmy dvou významných československých režisérů, natočené v přibližně stejném období a shodou okolností se oba odehrávaly ve vězení. Zatímco Vojtěch Jasný mě svým Kulturníkem točeném v emigraci pro rakouskou televizi zklamal, Jaromilu Jirešovi se za mě podařilo vyjít s výraznou ctí i s látkou o komunistické odbojářce za války. Popravdě jsem od filmu o čekání ženy na neodkladný trest smrti čekal cosi temnějšího, zvláště jsem si nemyslel, že se dočkám v prostředí cely smrti řádky scén, v nichž si vězenkyně u práce vesele zpívají či se nahlas smějí během válečného náletu poblíž. Ale právě Jirešův typický styl plný poezie a různých retrospektivních scén a drobných útržků nakonec tomu filmu vdechl nejen život, ale i atmosféru plnou pestrých nálad, která stejně působivě utíšila jindy silnou depresi. Od úvodní scény začíná film již ve vězení a postupně si ze střípků skládáme Maruščin život před zatčením, objevujeme nejen předchozí události, ale i celou její povahu, v níž se střídá křehkost se silným odhodláním a celý film je především psychologický (zároveň také často poetický), s minimálním zacházením do politického pozadí komunistických bojů. Hotoví vojenští panáčci na vězeňském stolku přináší předem tak mrazivě poetický obraz blížící se popravy... [75%] (20.11.2022)

"V betonové kryptě seděl šílenec, poslední dobrodinec. 99 měl dní, pak mu ústa oněmí. Vojáky, jež maloval, ztratil v běhu času, lásku nikdy nevlastnil, života se nestranil. Přišel však boj poslední, a uživatel v poledni, roztáhl svá křídla k letu, myslím, že to bylo v létu, a vzkázal skrze hlasivky: a pozdravuji vlaštovky......" Nahodile, občas krásně, ale pořád stereotypně. Jireš je dříč, ale v tomhle případě svou vizualitu poměrně krotí. Škoda, kladivo se nekoná.... (03.05.2010)

"Odkuď jsi?" je důsledek toho, že Magda Vášáryová je natolik znalá horňáckého nářečí, jako Jaromil Jireš normalizace. Dennodenně chodím na stejnou gymnázku, jako naše hlavní postava Maruška Kudeříková. Dennodenně projdu mnohokrát okolo obrázků z filmu. ...a pozdravuj vlaštovky je film, který si mnozí pamatují spíše jako povinnost ze školy, ale je to škoda, ten film má na víc. Je krásně natočen, i když svým způsobem je to k smíchu. Film, který je z velké části natočen pouze jen pro prezentaci komunistického režimu, ho svým způsobem vlastně vyzobrazuje. Dobrá dost pozadí, jdeme raději na samotné dílo. Maruška Kudeříková je určitě jedna z nejzajímavějších osobností ze Strážnického kraje a jsem ráda, že něco takového bylo o ní natočeno. Pěkně plynoucí film o neodvratném osudu mladé komunistky. Není to jen o smrti, ale i štěstí. Pulzuje to v lidech alespoň malé hrdosti pro český národ. Špetky nacionálních pudů. Film není krutý, je jemný, ovšem svou podstatou drsný, a to je důležité a je to jen dobře. Mladá Magda Vašáryová je v tomhle dílku prostě skvělá, a to mi nikdo nevymluví. Až na to, že Jireš, jako muž 60. let zklamal, musím dát 4 hvězdy. Po dlouhém uvážení a vidění znovu jsem to stáhla na dvě. (17.03.2011)

Pri opakovanom sledovaní Vlaštovek som si kládol šebekovskú otázku: Komu to prospelo? Maruške Kudeříkovej? Jaromilovi Jirešovi? normalizátorom? divákom? Neviem. Verím tomu, že tento film bol potrebný, ale na to, aby naplnil očakávanie poslanie by musel byť nakrútený zaujímavo. A to nebol. Nezachránili ho herecké výkony, ani ďalšie atribúty filmu. Videl som viacero filmov s podobným námetom a ani v jednom sa odsúdené na smrť toľko nesmiali a toľko nespievali. Možno to bol zámer, ktorý som nepochopil. (24.08.2020)