Katapult

Nepatřím mezi milovníky Páralových knih a ještě méně mně přirostly k srdci jejich filmové adaptace. Snímek Katapult je ale zářivou vyjímkou. Hlavní postavou je zde Ing. Jacek Jošt, ztvárnený Jiřím Bartoškou, který právě prožívá krizi středního věku. Žije ve stereotypním manželství s Lenkou (Kateřina Macháčková) a i jeho práce je denodenně naprosto jednotvárná a nudná. Rutinní denní koloběh je ve filmu skutečně vyhnán do téměř absurdní polohy - ranní rozhovor na balkóně se sousedy, příchod z práce, přivítání s dcerou, manželčina otázka zda koupil plyš, návštěva souseda v tílku a trenýrkách, večerní sledování televize, společné rozkládání gauče a konzultace právě viděného dílu seriálu přes stěnu se sousedem...a takto stále dokola. Aby si tedy hlavní hrdina zpestřil jednotvárný život, seznámí se přes inzeráty s pěti ženami, které mu vybere počítač, se všemi postupně naváže vztah a zjišťuje, jak by se mohl jeho život změnit, v závislosti na jiné partnerce. Ve filmu se právě oněch 5 žen povedlo výtečně ztvárnit, zejména díky vhodnému výběru jejich představitelek. Každá z nic představuje naprosto jiný typ ženy a jejich charaktery jsou poměrně jasně a podrobně vykresleny - naivní slušná dívenka z venkova Boženka (Jarmila Urbišová), která by se nejraději okamžitě vdávala, vdova po myslivci Lída (Johana Tesařová), která v Jackovi postupně až přehnaně vidí svého zesnulého manžela, pragmatická manažerka Anna (Jiřina Jirásková), která hledá jakéhosi muže do domáctnosti, divoká a bláznivá Tánička (Barbora Štěpánová), která si jenom naplno užívá života a poslední klasická mrcha Tina (Dana Homolová), která spíše než partnera potřebuje parťáka na svoje drobné podvůdky. Jak film graduje, scény s jenotlivými ženami se střídají stále dynamičtěji, postupně se začínají stále častěji prolínat a nakonec se snímek dostává do polohy, kdy už divák přestává rozumět tomu, kde končí realita a začíná sen, vize, nebo snad halucinace. Hrdina tedy nakonec dospěje k rozhodnutí, že vlastně svůj dosavadní život změnit nechce a rozhodne se opět vrátit ke svému stereotypu. Paradoxně však zjišťuje, že to co tak rád opouštěl a k čemu by se teď zase rád vrátil, není úplnou samozřejmostí a že by mohl vlastně díky svým sexuálním experimentům přijít i o onu jistotu a tím vlastně o všechno. V závěru je tedy krásně naplněn onen motiv uvědomění. Těžko říci, zda se tento snímek dá považovat za komedii, záleží spíše na úhlu pohledu, z toho mého se jedná spíše o jakousi sociologickou studii znuděného muže středního věku s několika vtipnými momenty. Jistě se také jedná o snímek nadčasový, svým způsobem i poučný a možná ale i hůře stravitelný pro běžného konzumního diváka. (02.05.2007)

Jeden z poměrně málo příspěvků v české kinematografii na téma - jak naplnit život jinak než fádně. Na to, že film natočil Jireš, tak jsem byl překvapen, že z různých scén se vytváří přiriozeně humor, jak tomu je i v životě, a často to umocňuje spor o blbosti, díky nimž hodně lidí udržuje svůj život pod pokličkou.***Nejtragikomická scéna - Jacek Jošt má málo času, ani nevystupuje na nádraží z vlaku, a tam se setkává s další životem zklamanou ženou, která je ráda jen za to, že ho uviděla, že se její představa zhmotnila, a Jacek Jošt jede dál, za další kandidátkou na obohacení jeho života a s otázkou - jaké to bude?***(5.10.2010) (05.10.2010)

Bylo to koukatelné. Komunistické králíkárny byly děsivé, chování lidí neautonomní, podpultovky jely ve velkém. Jirka Bartoška byl skvělý, jak se pokoušel utéct ze stereotypu, až po jednom návratu domů z něj nečekaně vypadl. Ženské představitelky byly různého věku a měly různá přání a představy o životě. Bára Štěpánová mě dráždila skotačícím poprsím a puberťáckým poskakováním. (29.09.2010)

Tři hvězdičky si film zaslouží už jen proto, že alespoň trochu experimentuje a nedrží se klasické narace. Což jak je vidět některé pobouřilo a zmátlo (uživatel dobytek, patrně zástupce obyčejného diváka, který není na žádné pokusy s narací zvědavý.). Já jsem byl naopak rád, kdyby byl tenhle příběh vyprávěn lineárně, tak už je úplně o ničem ( nehledě na to, že by to ani nešlo, protože hrdina by nemohl stíhat paralelně 5 vztahů). Ovšem abych vás příliš nenalákal, jedná se o standardní mixování snu a reality, které jste viděli už milionkrát. V roce 83 to ale byla jistě příjemná změna. (12.04.2012)

Klasický, chtělo by se dodat už stereotypně (o stereotypu) opakující se Páral, ve kterém je zajímavý snad jen začátek konce (kdy si opět filmaři zahráli se strukturou vyprávění, něco jako před šestadvaceti lety). Po něm ovšem přijde pointa, jež je tak neuvěřitelným klišé, které bych od tvůrce jako je Jaromil Jireš fakt nečekal. (23.08.2022)