Prodloužený čas

Film napsaný na tělo Miloše Kopeckého. Užívá svého typického humoru ala doktor Štrosmajer, pokud divákovi tento styl sedí, film si opravdu užije. Téma je sice vážné (boj s rakovinou), ale film vážný moc není, téma je zlehčeno a vyznívá optimisticky. Poselství o naději umírající poslední je v každém okénku filmového pásu. Vztah stárnoucího muže s mladou ženou (Táňa Fischerová) je také poměrně zábavný a poučný. Vadila mi jistá strojenost děje, ale to je u filmů z tohoto období dost běžné. 70% (05.11.2011)

"Člověk začne chápat život teprve, když začne myslet na smrt." (J. Hubač) Tak by se do jediné věty dal lapidárně shrnout celý příběh. Hlavní hrdina, brilantně ztvárněný vynikajícím Milošem Kopeckým, začne tváří v tvář nelítostné diagnóze bilancovat svůj život a rozhodne se napravit vše, v čem, podle svého názoru, selhal, aby pak paradoxně byl nucen nést následky svých činů. "Na věci je třeba nahlížet s optimistickou skepsí". (31.12.2014)

Jirešova filmografie prostoupená nezaměnitelnou křehkou imaginací je mi útěchou i tehdy, pokud mám pocit, že ztrácím víru i v takové, jako byl příkladně Kachyňa. Prodloužený čas je filmem, se kterým mi bylo vždy dobře a s postupem času jen zraje a zraje. Konečně autor, který dokáže natočit poetický a doslova krásný film i o Marušce Kudeříkové, je přirozeně výtečný v cele lidském příběhu, který na půdorysu přednášek z dějin výtvarného umění vypráví o lidských zkouškách jež přinášejí takové přirozené momenty, jakými jsou smrtelnost či zamilovanost. (22.08.2016)

Testament Miloše Kopeckého. Sympatie k tomuto herci mě svádí nadhodnocovat, přesto to neudělám a zkusím se podívat na věc kriticky, jak si zaslouží. Mám rád, když Miloš Kopecký hraje určitou roli a za ní jaksi nevtíravě prosvítá jeho vyhraněná osobnost. Tohle není ten případ. Prodloužený čas byl od začátku chystán jako jeho benefice, Marta Kadlečíková scénář přepisovala dle jeho (zprvu) připomínek a (později) diktátu a to vedlo mimo jiné k tomu, že film působí jako zálibné prohlížení se v zrcadle a zkoušení různých efektních oděvů, které mají ohromit společnost. Adorační přístup scénáře dává váženosti, oblibě a duchaplnosti profesora Svozila bohužel vyniknout hlavně tím, že ze všech ostatních postav dělá jen mátožné přitakávače, kteří mu visí na rtech a blaženě se chvějí v oparu jeho aury. Svozil pak mezi nimi působí jako afektovaná operetní primadona, které dělá dobře nechat si v pravidelných intervalech šimrat ego každým náhodným kolemjdoucím. V první třetině filmu, kde se s ním a jeho prostředím seznamujeme, se to děje téměř bez přestávky a jeho osobnostní kvality to věru nestaví do tak příznivého světla, jaké film usiluje navodit. Přesvědčivost snižují i dialogy. Vtipné, ale složitě šroubované formulace jsou místy literárnější než bonmoty Oscara Wildea. Přestože Kopecký tyto (často evidentně své) myšlenky podává s obvyklým espritem, působí dojmem předem připravených "čísel", nikoli jako spontánní reakce na momentální děj. Myšlenka je přece rychlá a konkrétní a to je přesně to, co zdejším dialogům chybí. Zvratem, který tomu jen částečně učiní přítrž, je diagnóza Svozilovy nemoci. Ano, tu a tam už někdo nesměle naznačí, že profesor je mimořádně labilní (a proto je třeba mu tajit, že má rakovinu), že je to ješita a libuje si v určitém bolestínství, ale tato reflexe nikdy nezajde tak daleko, aby zpochybnila Kopeckého mramorizaci. Přitom se zdá, že původním tématem filmu byla právě konfrontace hýčkaného narcise s vlastní smrtelností a bolavý proces přijetí této nové reality. Prodloužený čas je nejlepší ve scénách, kde Kopecký nemá "diváky". V místech, kdy se Svozil sám vyrovnává se svou situací; kdy jedná, aniž by o tom předtím dlouze recitoval; kdy slevuje ze svého furiantství a vyřizuje resty svého života. Bylo zaděláno na víc než jen lehce nadprůměrné melodrama. 60% (27.05.2010)

„Co je to za život?“ Otázka, kterou si většina z nás položí velmi často. Ne pořád, to ne, domnívám se, že řada z nás se „naučila žít“ a život milovat. Ale okusit tvrdou realitu hrozby předčasné smrti kvůli zákeřné nemoci, to člověka teprve naučí pořádně život užívat - bohužel. Pořád se omílá dokola - žijte každý den tak, jako by měl být váš poslední - a pár lidí si myslí, že tak skutečně žijí a druzí zase, že na to mají dost času, jiné věci jsou přece přednější. Je úsměvné, že řada lidí skutečně začne žít, teprve když si opravdu uvědomí cenu života, a občas je to už hodně pozdě. Charisma Miloše Kopeckého ani v tomto filmu nezklamalo, a navíc mám velmi ráda filmy, které chytnou za srdce, jsou mi zkrátka tak nějak blízké. Až na malé nepochopení pohnutek jedné z postav k nevěře mě tento film neuvěřitelně oslovil, zřejmě i proto, že už jsem tak nějak ztratila tu sladkou nevědomost mládí a občas si hodně citelně uvědomuju, že život je jen jeden a nemá smysl ho nechat jen tak promrhat, protrápit, musí se Žít. (07.12.2014)