Valerie a týden divů

Svým pojetím a zpracováním velmi netradiční film z tuzemské produkce, ve kterém se střetávají jak fantastické, tak erotické a lyrické prvky, přičemž ve výsledku to působí originálním dojmem. Avšak mě osobně film nijak výrazně nezaujal. Musím však ocenit mnohé zobrazené výjevy, tvůrčí představivost a odvahu něco podobného natočit (vzhledem k věku Jaroslavy Schallerové). Abych pravdu řekl, tak vlastně nevím, co přesně bych si měl o tomto filmu jako o celku myslet. (05.06.2013)

Nevšedný, raz veselý, inokedy tajomný až desivý, vždy ale snovo farebne rozihraný svet dospievania mladučkej Valérie, bývajúcej so svojou upätou matkou. Spoznávanie zmýšľania a konania dospelých, na hrane detstva, vyznieva miestami hororovo. Príliš divadelno prehrávané prednesy dialógov zatieňujú nesporné výtvarné a výrazové kvality filmu. Použitou symbolikou i náladou pripomína Chytilovej Ovoce stromů rajských jíme. (20.10.2004)

Pohádka to možná je, ale určitě ne pro děti. Těžko říct, jak se Valerie a týden divů mohla dostat do knihy 101 hororů, které musíte vidět, než umřete. Řekl bych, že jsem daleko lepší a výraznější filmy na ten post. Ale aspoň i náš národ má nějaké to zastopení v hororovém žánru a né úplně neznámé. Co se týče obsahu, je zbytečné zde hledat jakoukoli logiku či motiv, jde prostě jen o surrealistickou hru obrazů, která na mne neudělala zas tak velký dojem, ale nemůžu říct, že by se mi to úplně nelíbilo. (20.10.2011)

Jako Boschova Zahrada pozemských rozkoší - vzbuzuje ve mně podivnou slast a zároveň štítivý odpor. Žel, odpor nakonec převládne navzdory výsostně stylizované podívané, která však, hlavně díky obsahu, docela brzy přesytí. Můžete to klidně odnést, už nebudu. No, čert ví, co v sedmdesátém frčelo za modely... nebo snad ve třicátém druhém, pane Nezval? Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (24.04.2015)

Pro mne nejkrásnější Jirešův film s uhrančivou hudbou Luboše Fišera a výtvarnou kamerou Jana Čuříka. Na první pohled nefilmovatelný černý román V.Nezvala byl převeden kouzelně na filmové plátno zejména díky milovnici surrealismu a mystična, Ester Krumbachové. Vedle nádherné básnické prózy tak vznikl snově poetický film, jakých naše kinematografie mnoho nemá. Pravda, dnes spíše klubová záležitost, která vás však zavede, necháte-li se, do magického světa nevinných i vinných dívek, lilií, leknínů, pávů, ale i upírů, smrti a nebytí, hranic pro čarodějnice, lásky, zrady, nenávisti. Mezi tehdy vesměs neznámými herci se objevil v roli bubeníka Nezvalův nevlastní syn Robert. Krátce po natáčení Valerie, sužován vnitřními démony, spáchal sebevraždu. Zas a znovu, při každém dalším sledování, jsem okouzlen nádhernými obrazy, jaké už dnešní český film snad ani přinést neumí... (16.02.2011)