Valerie a týden divů

Vizuálně okouzlující počin s výtečnou kamerou, kombinující hrozivé výjevy dětské fantazie, upřímnou naivitu i dospělý racionální pohled. Děj se zde jeví jako víceméně podružný a film tak sází spíše na bohatou sbírku kostýmů, zajímavé úhly kamery, surrealistické pojetí, úchvatné masky a mladičkou hlavní představitelku. Obsahové neuspokojení tak nahrazuje zmíněná Lolitka a její křehké tělíčko spolu s tíživou sexuální atmosférou zakázaného ovoce. Ať si o samotném filmu myslíte co chcete, lepší normalizační soft-porno naleznete jen stěží... (26.11.2005)

Po druhém zhlédnutí a přečtení Nezvalova stejnojmenného "černého románu" jdu s hodnocením o hvězdu dolů. Přesto platí, že je Jirešova Valérie filmařsky zcela unikátní počin, a to minimálně na české poměry. O filmu zajímavě píše J.Žalman v knize "Umlčený film" (2008): "Film Jaromila Jireše Valerie a týden divů (1970), na jehož scénáři se podílela Ester Krumbachová, která navrhla také kostýmy, neměl v československé hrané tvorbě precedens: šlo nejenom o první zfilmování prozaického díla Vítězslava Nezvala, navíc se tu český film poprvé přihlásil ke stylu "černého" nebo "gotického" románu. Jireš tak znovuobjevil pro českou kulturní veřejnost básníkovo polozapomenuté dílo, spíše však jako literární kuriozitu než jako neprávem opominutou uměleckou hodnotu... Za skutečný horor tedy Nezvalův román považovat nebudeme, a ve stejném "hororovém" duchu pojal svou Valerii i Jireš.... Se sexuální agresivitou a krutostí klasických hrůzostrašných románů se ve Valerii spíše jen koketovalo. Koketovalo se s masochismem i sadismem, s incestem i homosexualitou (lesbismem)), se sexuálním podvědomím à la Freud - to vše jako by zde však bylo jen proto, "aby nic nechybělo"; ke skutečného sexuálnímu hororu, ovládajícímu člověka jako temná prahorní síla, to mělo daleko. Zatímco z erotiky klasických hororů mrazilo, Nezval a Jireš hráli na struně erotických senzací... Berme tedy filmovou Valerii tak, jak je, jako básnický hokuspokus přesadit hrůzostrašné téma z jeho původní vlasti do pokojného českého podnebí... Filmařský um, s jakým Jireš Valerii převedl na filmařské plátno, dokázal obohatit spektrum českého filmu o barvy, které v něm dosud chyběly. Mistrné balancování na pomezí pohádky a halucinace, somnambulní lyrika, vytvářející jakoby světelný most mezi pubertálně sladkou mdlobou a životem, a konečně i ten smyslný opar, do něhož je to zahaleno - to vše představovalo v poměrech českého filmu kus nefalšovaného básnického zisku." A to i díky šťastnému obsazení titulní role, dodávám já. Jaroslava Schallerová na mě v tomto filmu při prvním zhlédnutí zapůsobila jako zjevení. UPDATE 29.5.2023 - Napotřetí v telce mě to opět bavilo, tehdy 13 letá herecká představitelka titulní role je skutečně okouzlující, až se v některých záběrech tají dech. Trochu problém mám jen s karnevalovým finále a střílením po tchoři (u něhož doufám, že nebylo doopravdy). (01.10.2011)

Nikdy bych nevěřil, že se tahle látka dá v českých zemích obstojně zfilmovat. Surrealistická novelka Vítězslava Nezvala o dospívání jedné dívky opravdu není zrovna snadným soustem. Film Jaromila Jireše mě ale zase utvrdil v tom, jak na tom v 60. letech byla česká kinematografie dobře. Scéna je propracovaná až do posledního detailu, střih se skvěle vypořádal s ne zrovna narativním obsahem, celková kompozice se bezmála vyrovná knižní předloze. Prostě nevím, kde hledat chyby. Tak trochu to připomíná avantgardu. (29.11.2008)

Je patrné, že minulá totalitná doba našej krajiny, bola sexuálne a názorovo frustrovaná. Proste žiadne, ani len náznaky nejakého erotického dusna, či vlastný pohľad na svet. A predsa sa niekto vedel vyblázniť. VALÉRIA A TÝDEN DIVÚ je práve takýto ventil doby, keď sa verejne nerozprávalo o sexuálnych praktikách ( napr. bozkávanie sa medzi ženami ), o prvých menštruačných skúsenostiach, znásilneniach či cirkevnej pedofílii. Tento snímok je skôr, z prihliadnutím na rok vzniku, jedno veľké WTF a ako film taký, nieje zrovna jedným z tých najlepších. Možno naňho pozerať, ako na raritu vzniklú pravdepodobne s rebelanstva. (25.05.2017)

Moje první setkání s tvorbou Jaromila Jireše (stydím se) a to setkání z nejlepších. Přesně typ filmu, který mám rád - zlověstný, tajemný, lehce morbidní, se znepokojivě erotickým podtextem. Potěšilo krásné prostředí Slavonic - perly renesance a uhrančivá Schallerová. Zajímavé bylo, kolik herců byla dabováno - to už si dnes skoro nikdo nedovolí, přesto to skvěle funguje a má to takový punc "staroby". Ten tchoř je jedním z nejošklivějších lidí, co jsem kdy viděl (a to jsem toho viděl nemálo), zlověstnější babičku jsem taky snad ještě neviděl (pohled z rakve). HUDBA: Luboš Fišer, Jan Klusák - zlověstná jako film, hravá jako film. Vlastně střídání několika skladeb - není zapotřebí patnácti tracků jako dnes a není to na škodu, spíše naopak. (05.11.2008)