Valerie a týden divů

"Probouzí se květina, touha pučet začíná." Ryzí poetika, velmi křehká filmová báseň, čistá jako po tváři stékající slzy nevinnosti, které se kouzlem proměňují na perly. V kontrastu s černočernou Graciánovou duší je to báseň běloskvoucí, něžná a čistá, ale již i lehce eroticky smyslná, zasněná a rozvíjející se, jako na jaře okvětní plátky květin. O neuchopitelných tajemstvích křehké dívčí duše, v níž se nesměle začíná probouzet ženskost, do veškerých krás i temných zákoutí dospělého života. Valerie, Valerie, tak bolestně krásná, tak sladce nevinná!  A do její ložnice se vkrádá zhýralý kněz Gracián, s ústy roztaženými chtíčem do úlisného úsměvu a s neřestně rozhalenou chlupatou hrudí, na níž se na řetízku houpají zuby šelmy. Houpající se tak, jak ordinérně vlní boky, když sladkým hlasem pronáší(m) svá nestydatá přání. Ona se zoufale brání jeho chtivým prackám a v poslední chvíli si cosi dává do úst. Pět perel, čistých jak krůpěje rosy. (06.02.2013)

Upíří, lesby, čarodějnice dospívání, mrtvoly, láska, církev, pedofilové....To byla zmatená bramboračka. A to jsem se občas snažil alespoň něčeho chytit a představovat si, že to jako má nějakej ten ,,příběh.´´ Od postelové scény Valérie s její novou přítelkyní jsem to ale vzdal. Výtvarná a hudební stránka skvělá, Tchoř děsivej, ale mě tato podivnost z konce Nové vlny s nepříjemnou atmosférou zkrátka jinak  moc nesedla a celé to lehce úchylné panoptikum mi bylo spíš otravné. I když hudba Luboše  FIšera  mi lahodí a zapsala se do mého srdce. Je fakt krásná, opravdu nádherná. Pro mě tady bohužel ale jediná. Viděno v kině (23.03.2023)

Valerie žije vo svete kde je tchor obávaný zloduch lebo je vlastne upír, ktorý paktuje s jej babičkou aj keď je prudko veriaca. Vo svete kde sú všetky ženy lesbičky, s čím sa nevylučuje nie práve súrodenecký vzťah hlavnej predstaviteľky a jej brata, bez ohľadu na to, či je ich otec tchor alebo nie (táto dilema sa odhalí až pred koncom, bude to naozaj napínavé ako v správnom horore). Vo svete kde nenapúdrovaná babička je vlastne mamička alebo mlado vyzerajúca babička tváriaca sa, že je sesternica a pri tom je vlastne tiež upírka, chytila to totiž od tchora. Medzitým sa občas ukážu nejaké tanečky, pavučiny, krv alebo pletenec ženských tiel. No čo viac napísať, vrcholový surrealizmus. (13.04.2012)

Po druhém zhlédnutí a přečtení Nezvalova stejnojmenného "černého románu" jdu s hodnocením o hvězdu dolů. Přesto platí, že je Jirešova Valérie filmařsky zcela unikátní počin, a to minimálně na české poměry. O filmu zajímavě píše J.Žalman v knize "Umlčený film" (2008): "Film Jaromila Jireše Valerie a týden divů (1970), na jehož scénáři se podílela Ester Krumbachová, která navrhla také kostýmy, neměl v československé hrané tvorbě precedens: šlo nejenom o první zfilmování prozaického díla Vítězslava Nezvala, navíc se tu český film poprvé přihlásil ke stylu "černého" nebo "gotického" románu. Jireš tak znovuobjevil pro českou kulturní veřejnost básníkovo polozapomenuté dílo, spíše však jako literární kuriozitu než jako neprávem opominutou uměleckou hodnotu... Za skutečný horor tedy Nezvalův román považovat nebudeme, a ve stejném "hororovém" duchu pojal svou Valerii i Jireš.... Se sexuální agresivitou a krutostí klasických hrůzostrašných románů se ve Valerii spíše jen koketovalo. Koketovalo se s masochismem i sadismem, s incestem i homosexualitou (lesbismem)), se sexuálním podvědomím à la Freud - to vše jako by zde však bylo jen proto, "aby nic nechybělo"; ke skutečného sexuálnímu hororu, ovládajícímu člověka jako temná prahorní síla, to mělo daleko. Zatímco z erotiky klasických hororů mrazilo, Nezval a Jireš hráli na struně erotických senzací... Berme tedy filmovou Valerii tak, jak je, jako básnický hokuspokus přesadit hrůzostrašné téma z jeho původní vlasti do pokojného českého podnebí... Filmařský um, s jakým Jireš Valerii převedl na filmařské plátno, dokázal obohatit spektrum českého filmu o barvy, které v něm dosud chyběly. Mistrné balancování na pomezí pohádky a halucinace, somnambulní lyrika, vytvářející jakoby světelný most mezi pubertálně sladkou mdlobou a životem, a konečně i ten smyslný opar, do něhož je to zahaleno - to vše představovalo v poměrech českého filmu kus nefalšovaného básnického zisku." A to i díky šťastnému obsazení titulní role, dodávám já. Jaroslava Schallerová na mě v tomto filmu při prvním zhlédnutí zapůsobila jako zjevení. UPDATE 29.5.2023 - Napotřetí v telce mě to opět bavilo, tehdy 13 letá herecká představitelka titulní role je skutečně okouzlující, až se v některých záběrech tají dech. Trochu problém mám jen s karnevalovým finále a střílením po tchoři (u něhož doufám, že nebylo doopravdy). (01.10.2011)

"To nic, to je jen visící muž." ♥ Filmový zázrak, který mě navštívil náhle a nepustil dodnes aneb "jak snadno a rychle zblbnout", jak říká moje maminka. K filmu se mi hodí přesně ten komentář, jaký používám u básní, které mi přijdou hodně dobré a hodně dobře udělané: Tak osobité, vymazlené, nekompromisní a vydělení dílo, že nedokážu namítat absolutně nic, protože všechno je tam, kde to má být, kde to má své místo, kde to vyrostlo a kde to nadělá ten největší užitek nebo paseku. Vřískám radostí, jako bych sama teprve poprvé krvácela. (12.09.2009)