Vražedná pole

Film o přátelství jako snad žádný jiný. Když na konci slyšíme Johna Lennona zpívat humanistickou hymnu Imagine a sledujeme dva muže padat do vzájemného objetí, zavání to patetismem. Jenže Vražedná pole přistupují k sentimentu obezřetně, čerpají z něj sílu jaksi mimoděk a na pozadí faktografických událostí, jejichž emoční tíhu ještě znásobuje povědomí o životě Hainga S. Ngora, jenž zde fantasticky ztvárnil kambodžského reportéra Dirt Prana. Nemusel moc hrát, když si znázorněnými zvěrstvy sám prošel, ale jeho výkon je odzbrojující a režisér Joffé na něm staví i důmyslně poskládané vyprávění. To se často uzpůsobuje perspektivě postav, které jsou v případě amerických reportérů i Prana na stejné vlně, a s tím souvisí i délka a intenzita sekvencí - bombové útoky jsou krátké a šokové, zatímco zdánlivě nesmyslné množství času se věnuje vyvolávání Pranovy fotografie na falešný pas. V tu chvíli jde o klíčový okamžik rozhodující o budoucnosti Kambodžana v rozvrácené zemi a Joffé na ní patřičně ulpívá… Přestože jsou Vražedná pole filmem dvou odlišných polovin, z nichž první nabízí objektivní reflexi tehdejších poměrů v jihovýchodní Asii a druhá se noří do subjektivního prožívání pekla, právě přátelství mezi Pranem a novinářem Schanbergem a paralelně střižené kontrasty mezi jejich osudy v komformistickém, respektive diktátorském a utlačovaném prostředí, udržují tón a narativ přehledné a vyrovnané. A systematicky se směřuje k závěrečné katarzi, kterou už Joffé po více než dvou hodinách odkladů neprotahuje a přichází náhle, z pohledu aktérů zkrátka zaslouženě. Vražedná pole jsou tedy vzácný příklad filmu, který setrval v mantinelech hollywoodského vyprávění s důrazem na šťastné uzavření linií postav a současně předložil místy až dokumentačně čistý a historicky hodnotný portrét svého tématu. 95 % (27.03.2022)

Oskaři tehdy putovali do správných rukou. Vražedná pole představují (nejen) v dobovém kontextu mimořádný snímek se skvělou kamerou, silným příběhem a kvalitním obsazením. Že někteří postrádají kontext, není chybou tvůrců. Tehdy šlo o čerstvé události, kdy genocida polpotovců na vlastním národu hýbala světovým veřejným míněním. S odstupem desítek let se z politického filmu stal film historický. To je ale nevyhnutelný proces. Příběh nijak zašifrovaný není, k pochopení jeho pozadí stačí si přečíst pár základních informací o Kambodži 70. let. Snímek líčí setkání a rozvíjející se přátelství amerického reportéra s jeho místním průvodcem v době vrcholící indočínské války. Po pádu proamerického režimu zahraniční reportéři opouští zemi, domorodý tlumočník se ale dostává do soukolí ultralevičáckého režimu a přežívá jen s vypětím všech sil a pořádnou dávkou štěstí. Drama nemůže zastřít, že je natočeno západními filmaři a určeno západnímu publiku, ryze kambodžský přístup k látce by byl ještě depresivnější, temnější a bezvýchodnější. Určitě ale i atmosféričtější. I tak přináší snímek řadu mimořádných scén válečného chaosu a útrap vězňů převýchovných táborů a poddaných režimu. Joffé točí dokumentárním stylem a jeho obrazu krajiny vystavené běsům zkrátka věříte. Za zmínku stojí i efektní zvuková kulisa Mikea Oldfielda. Haing S. Ngor, emigrant a neherec, povoláním lékař získal za svoji roli Ditha Prana oscara za nejlepší vedlejší roli. Polemizovat se dá určitě s tezí, že za krajní brutalitu polpotovců může bombardování krajiny Američany. Nesrovnatelně větší a systematičtější bombardování Vietnamu ale k radikalizaci tamního režimu nevedlo. Za svůj odpudivý charakter vděčí vláda Rudých Khmerů tomu, že jejich vůdci čerpali z maoismu a Maovy kulturní revoluce 60. let. Na jejich profilu se projevovalo i pronásledování vládními úřady. Sihanuk patřil k typickým orientálním despotům a jeho tajná policie mučila a zabíjela na potkání. Celkový dojem: 90 %. (27.09.2019)

Film s dvoma rozdielnymi časťami ma aj rozdielne zasiahol. Prvá, zbytočne dlhá časť o neľahkej práci vojnových korešpondentov ma zaujala iba okrajovo, druhá už napĺňala moje očakávania. I keď nie úplne. Vo filmoch ako Hotel Rwanda, Katyň aj Vražedné polia sa filmový príbeh odohráva na pozadí veľkej historickej udalosti, spravidla veľkého historického svinstva. Podvedome si prajem, aby z týchto veľkých tém vznikali veľké filmy a aby z kín vychádzali otrasení ľudia, ktorí na film nezabudnú už počas cesty domov. A to sa podľa mňa ani jednému z uvedených filmov plne nepodarilo. Veď druhá časť filmu, pozitívna aj v tom, že som sa v nej nemusel pozerať na zle vybraného hlavného hrdinu, bola ázijskou mutáciou Orwella (aj bola nakrútená v roku 1984). Ľavicový extrémizmus v praxi. Zatiaľ čo režimoví pohrobkovia ospravedlňujúco mrmlú - robili sa aj chyby, Pol Pot a Yeng Sari sa v pokoji a bez trestu dožili staroby než sa odobrali sa za takmer dvoma miliónmi svojich obetí. Nuž čo? Ja si môžem dovoliť nanajvýš tak vyjadriť znepokojenie nad tým, že som nezachytil dobrého Mikea Oldfielda, ktorého mám rád. (17.10.2009)

Scénář: Bruce Robinson .. Dlooouhý příběh přátelství dvou mužů - reportérů na pozadí politicko-válečného konfliktu v Kambodži. Útlak a krutosti různých zájmových skupin, které jako ve Rwandě, Srbsku či právě Kambodži vždy odnáší v duchu revoluce jen ti bezbranní civilisté je místy vyobrazen skutečně působivě. Ještě o krapet lepší než tyto obrazově pestře zpracované útrapy je až poválečná epizoda, kde se Dith Pran pohybuje ve světě, jehož pravidla a idee jako by vypadla z Orwellova díla 1984. Výprava i kamera jsou špičkové, zato hudba několikrát spíše rušila, avšak závěrečná Lennonovka byla vskutku příjemnou tečkou. 75%. (25.06.2007)

Na to, že Červení Khméri, boli kurvy skurveté a ich individuálna krutosť v mnohom predbiehala fašistické, či komunistické vyvražďovačky, vie málo ľudí, a preto takéto filmy sú viac ako vítané k tomu, čo za červené marxistické prasatá to boli. Takisto netreba zabúdať i na to, že v počiatkoch boli tieto sadistické svine podporované i krajinami ako ČSSR, NDR, PĽR, či MĽR .... Na to netreba nikdy zabudnúť !!! (25.06.2007)